středaKdyž jsem ve středu ve čtyři o den pozdějc přijel do areálu jezuitských kolejí, tak pršelo, na lavičkách z dřevotřísky seděl ve vojenský pláštěnce jeden postarší pán a na podiu zvučel Mon Insomnie. Nikde nikdo. Všichni měli růžový náramky, jakože sou pořadatelé nebo účinkující a normálního platícího široko daleko nikde. Koupil sem si staropramen v plechovce za třicet korun a zelnou placku s křenovou omáčkou a vyčkával co se bude dít. Když sem odcházel do toitoiky volal na mě ten chlap zpod zelený pláštěnky: "Nenechávej mě tu samotnýho! Nechci tu kurva moknout sám".
To musel bejt včera na Denta Maye velkej mejdan, že všichni eště vyspávaj, řikal sem si. Ale nakonec pár lidí přišlo a na Ilsebill už tu stál pěknej hlouček fanoušků. Tyhle tři holky z Vídně mi přišli hodně sympatický. Neuměly zas tak dobře hrát, ale na pódiu jim to prostě slušelo, střídaly nástroje, usmívaly se, občas něco zkazily, ale stejně to byl dobrej zážitek. Doteď mě mrzí, že sem se s nima na afetrparty nedal do řeči.
I love 69 popgeju. Moje první živá zkušenost s touhle kapelou. Perveznější elektropunk se nerodí nidke jinde na světě. Jenom v Ostravě. Klávesák s koňskou hlavou na hrudi a polonahej blázen s cédéčkem na krku sjížděj riffy ze starejch počítačovejch her a do toho řvou: "Ahoj, ahoj... " Divil sem se. Ale fakt mě to chytlo. Já sem tancoval, bavil se a smál! A nešlo s tim přestat. Prostě v sobě něco maj. Vobnažujou naše podvědomý zvířecí choutky a nutěj nás zahodit zábrany. Po třetí písničce sem měl chuť se svlíknout, pomazat se hovnama a recitovat Žáčka. Freud by měl z Popgejů VELKOU radost.
Uplně opačnej pocit sem měl z Like She. Osmibity mám docela rád. Ale text písničky Malý zvířátko už nikdy nechci slyšet. Ten hlas mě budí ze spaní eště teď. Brrr.. To je asi moje hranice, jak se dá v hudbě experimentovat s falešnym hlasem divně oblečený holky...
Portugalskej pár Calhau budil pozornost ještě před tím než přišel na řadu. Snědý brejlatý muž celý v červeném s obřím ostře střiženým plnovousem a hubená slečna v květovaných šatech starého střihu se motali publikem s svým zjevem sváděli k očumování. Jejich vystoupení bylo tak trochu artcore: Nejdřív pustili svuj 8mm film z promítačky a potom začali hrát. Hýkání a elktronickej hluk. Slečna si nasadila dlouhý umělý fousy. Potom se nafoukly pytle od odpadků. Zírání, hledání spojitostí, ohlušování, halucinogenní výlet bez jídla a pití...
čtvrtek
Čtvrtek byl dost očekávanej den. Areál se naplnil lidma. Ména napsaný na plakátech přilákaly dost lidí.
Casiotone for the painfully alone. Kamarád ho v reportáži nazval postmoderním flašinetářem, a to mi přijde dost trefný. One man show s rytmickym podkladem kláves. Casio odrhovačky. Hitovky z blešího trhu. Hrál dost věcí z novýho alba Vs. Children, který mám hodně rád. Ale nechával i vybrat publikum, co chce zahrát. Škoda, že jsem si v tu chvíli zrovna nedokázal vzpomenout ani na jeden název oblíbený písničky. Proklatý empetrojky. Proklatý pivo.
Health. Zdraví nebezpečná kapela. Smršť. Chvíli sem nevěděl, jestli ten jejich asijskej frontman stíhá hrát na tu basu s prasklou strunou nebo jenom vypadá frajersky, ale asi to opravdu zvládal. Když byli před časem na sedmičce, tak jsem tam nebyl a udělal sem chybu. Závidim těm, kdo je viděli podruhý.
Fucked up. Byl sem na ně připravenej. Věděl sem, že to bude show, ale stejně sem propás ten moment, když se ten chlupatej metrákovej zpěvák vnořil do publika a začal měnit lidem brejle, kšiltovky, rozepínat batohy a střílet kachničky v logu Duckhunt na tričkách. Hudebně jsem se s nima moc nešešel, ale stálo to za to, jít si stoupnout pod podium.
Final fantasy. ///out of mind..///.
pátek, telegraficky
Z pátka si pamatuju ležérní úsměv zpěváka Crystal Stilts a jejich stylově recyklovanej shoegaze a zvukově orgazmickou Oneidu. Oboje stálo za to.
©videorka
sobota
Ve jménu dvou kapel: Lucky dragons a Bill Callahan s ansáblem. Lucky Dragons se uvelebili před pódiem s notebookem, chrastítkama, barevnejma kabelama a hromadou kamení. Šutry rozdali kolemsedícím lidem a posunkama ukázali, co s nima. Jednoduše:
Bill Callahan. Elegán s konstantnim výrazem džentlmansky odnesl kytaru své přítelkyni (?), která hrála o den předtím na afterparty. A jak hrál? Jako z dývýdýčka. Krásný. Né, fakt. Opravdu.
neděle
Céčka a Handsome furs. Znáte je.
A jak řikal Dan Boeckner z Handsome furs na konec: "To je skvělý, že takovejhle mejdan nám platí vláda." A jo je to fakt dobrý. Díky pane Rathe, nebo kdo to za nás z naší pokladničky zaplatil. Doufám, že příští rok se dočkáme zas. Že nezůstane jenom u jednorázový propagace otevření galerie. Creepy teepee by se mohlo stát zavedenou značkou, rozrůst se a každý rok nás týden bavit, a nechat nás objevovat... thanks AM180
"A fold in one's pants at the crotch that looks like a boner. No one could shake their gaze from the bulge in Brad's pants. There was a gasp when he stood up to get something to drink, but the tension subsided when we realized he was just sporting a creepy tepee."
Příspěvky
