„Varlátka holátka - jemné chloupky,“ je úryvek textu nové desky Jana Buriana Muži jsou Křehcí. Zní to trochu divně, že. Tak nějak nepatřičně intimně a takhle vytržené z kontextu to působí až trochu úchylně. Ono totiž celé album je nepokrytě chlapsky sebemrskačské. Odhaluje mužské slabiny, představuje osudy a zákoutí, na které v hospodě moc nepřijde řeč. A to s širokým narativním nadhledem a subjektivními realistickými detaily běžného chlapského světa. A dá se to vůbec poslouchat? Ale copak vy neznáte ten hudební žánr masculine feministic no fear freak folk?
Jana Buriana můžete znát jako písničkáře, jako moderátora vlastního pořadu v České televizi, jako cestovatele, publicistu a básníka. Jeho nejnovějším počinem je seriálový dokument Burianův den žen, na němž spolupracuje dvojice Klusák – Remunda, a ve kterém se představují výrazné ženské osobnosti, například pornoherečka Žaneta Rosenbergová nebo bubenice Hilary Binder. Zdá se, jakoby Jana Buriana pohltila gendrová témata. Jeho předchozí deska se jmenuje Dívčí válka a je konceptuálním albem o ženských. To současné, Muži jsou křehcí, tedy pokračuje v jakési genderové fascinaci. Ale co dál? Děti, homosexuálové, hermafroditi? Doufám že ne, protože by to byla škoda pokazit špatným pokračováním dostatečně polarizovanou koncepci.
Jana Buriana jako hudebníka jsem v minulosti dlouho míjel. Nikdy mi nepřipadal jako někdo, koho bych si měl pustit po cestě do školy, tak jsem se ani nenamáhal zjistit o čem vlastně zpívá. Jeho hudba byla pro mě v pozitivnějším slova smyslu projevem klasického milého českého písničkáře. A to je právě to. Na české písničkářské scéně asi platí nějaké nepsané pravidlo – hlavně žádné velké experimenty. Každý se drží svého charakteristického zvuku bez výraznějších inovací, které by eventuálně mohly někoho odradit. Tuhle nudu změnila až konfrontace otce a syna, tedy Jana Buriana a Jiřího Buriana, známého jako Gregory Finn z indiepopové kapely Southpaw, který na Křehkých mužích dělal většinu aranží. Prolnutí chytrého elektronického zvuku plného překvapivých ruchů, který je pro Southpaw charakteristický se našel se srozumitelným neprvoplánovým obsahem, který této pražské kapele chybí a dal vzniknout komplexní desce, ve které se text a hudba vzájemně nevylučuje, nepůsobí křečovitě a už vůbec ne trapně. Aranžérský stereotyp byl porušen správným směrem a světlo světa seznala pionýrská generační genderová deska, která by svou nerozpačitou invencí mohla jít českým songwriterům příkladem.
Co jsem ještě nestačil zmínit je důležitá věc, že album obsahuje hned dva nosiče. To druhé je vyhrazeno pro hosty, kteří dostali šanci k vlastní interpretaci písní umístěných na prvním disku. Mezi nimi se objevil Márdi, Lenka Dusilová, Jiří Konvrzek, Petr Váša nebo Xavier Baumaxa. Zajímavé je že nejintenzivnější pocit zanechá píseň Lenky Dusilové o Milanovi, „který pochází z malého města a přišel udělat díru do velkého světa.“ Z úst ženy text získává jakousi vyprávěcí pravost, zažitou zkušenost, ženský prozřetelný poznatek. Což je zajímavé zjistit, protože na albu je Lenka samotná žena (Když nepočítám spíše humorný spirituál o Oskarovi od Yellow Sisters.), čímž vyvstává otázka, zda by vlastně nebylo jímavější, kdyby na předchozím albu Dívčí válka byly texty uzpůsobeny tak, aby muži zpívali o ženách a na Muži jsou křehcí ženy o mužích. Ale na tuto otázku se neodvažuji odpovědět, protože je možné, že by se vlivem bezprostředních pravd o opačných pohlavích mohl zhroutit vesmír.
Jan Burian se ve svých textech, které pomocí příběhů představují různá úskalí mužského života, zabývá spíše existencionální krizí identity, než všedními „provozními“ problémy. Burian jakoby se zkouřil na srazu střední školy po dvaceti letech a podrobně zanalyzoval své spolužáky. „Petr žije jakoby na zkoušku“ „Oldřich je rebel na malém městě“ „Sváťa je lhář“ „Jára se ztrácí“ „Karel je na cestě“ „Filip má spoustu volných minut“ „Bungee Jiří“. Úsměvně moralistická je pornopíseň o Tomášovi končící „Tuto kazetu nekopírujte je to trestné, trestnější než si myslíte..“ Nebo píseň o třech kamarádech chodících pravidelně do sauny s refrénem „Odkapávají, odkapávají..“.
Ale nenechte se zmást, deska Muži jsou křehcí není humorná, právě naopak. Obsah není ani tak popis mužských nedostatků, jako spíš daná genetická predisponovaná charakteristika, která se přece nedá brát za vadu. Alespoň já to tak neberu. Základní Burianovo poselství je ukázat muže a ženy v jiných než jejich zajetých rolích - ženy jako bojovnice a muže jako křehké bytosti čili tak trochu ženy jako muže a muže jako ženy, anebo ženy jako ženy a muže jako muže, anebo spíš jako normální lidi se svými specifickými problémy.
ukázky: www.muzijsoukrehci.cz
publikováno na: nekultura.cz
Příspěvky
