Křest Please the trees v Akropoli

Kdo nebyl, možná prohloupil, kdo byl možná půjde znova a možná přímo do Rudolfina...

Exotismus, emigrace a snění

Touha po cizích krajích a vůně dálek inspirovala umělce odjakživa. Představovala něco nového, trochu zakázaného, nebezpečného a hlavně dobrodružného. Umělcova inspirace cizími kulturami patří hned po ženách k těm nejjímavějším, které ho můžou potkat. Pojem exotika, tedy cizokrajnost je termín poměrně relativní, protože představa Čecha, a rodilého Afričana se musí diametrálně lišit. Nyní můžeme vidět alespoň to, jak si exotiku představovali čeští autoři na výstavě nazvané Exotismy ve výtvarném umění XX. století v Čechách a na Moravě vystavené Českém muzeu výtvarného umění na Starém městě. Výstava představuje práce téměř 40 autorů, mezi nimiž nalezneme jména jako Dušan Jurkovič, Emil Orlik, Alfons Mucha, František Kupka, Josef Vácha Alén Diviš, František Tichý, Zdeněk Sklenář, Jan Šafránek, Jaroslav Róna či Michal Gabriel. Tento projekt navazuje na výstavu Folklorismy v české výtvarném umění XX. století z roku 2004.

Čeští autoři zpracovávali především mimoevropské náměty. Jedinou výjimkou byla tematika romské kultury, která svými migracemi tíhla k exotičnu (Cikánská madona – Jakub Obrovský). Cikáni totiž již z podstaty svého životního stylu představují romantickou touhu po cestování a objevování. Zájem o exotické kultury vznikl na přelomu osmnáctého a dvacátého století a zůstal živý až do současnosti (Pro srovnání doporučuji aktuální výstavu současných afrických plastik ve Veletržním paláci.).

Ne každý autor měl však to štěstí nebo odvahu, aby na vlastní kůži mohl zažít exotické prostředí. Mezi ty, co se do cizích krajů podívali, patří Robert Piessen, který emigroval do Izraele, kde nakonec zemřel. Jeho tvorbu ovlivnila hlavně poušť. Na obrazy nanášel zlatavé struktury pokryté siluetami stínů mraků a ptáků, čímž se snažil zachytit proměnlivost pouštní krajiny. Dalším dobrodruhem byl Otto Placht, který neustále pendluje mezi africkou džunglí a Prahou. Plachtova instalace je umístěná v poslední místnosti ve sklepení galerie. Na zdech jsou pověšena černá plátna, na kterých je fosforeskujícími barvami znázorněná spletitá džungle, z které se tu a tam vynořují a zanořují postavy. Díla jsou ozářená UV lampou a za zhasnutého světla, když si sednete na opodál umístěnou lavici, zahledíte se a po chvíli vás svítící kompozice zcela pohltí. Stejně jako pravá džungle. Nelze také zapomenout na aktivity Otakara Nejedlého, který svého času pořádal velmi dobrodružné výpravy na Cejlon, kam sebou brával své nejodvážnější studenty.

Mezi ty, kteří čerpali inspiraci zprostředkovaně patřil například Josef Čapek, který studoval černošské umění v Paříži a potom se jím inspiroval ve svých dílech, v nichž ořezával tvary až na ty nejelementárnější linie – masky pouze jako kříže. Mezi výrazné plastiky patří Zvířata Michaela Gabriela. Jeho dva bronzoví leopardi v životní velikosti budili respekt. Na jejich nepravidelné vnořené skvrny použil Gabriel zvláštní fintu. Schválně jestli uhodnete, jaký druh ořechu odpovídá velikosti skvrn. Nad schodištěm visí velké plátno Emila Filly zobrazující valaškého chlapce v kroji s čaganem. Na první pohled nevypadá vůbec exoticky. Námětem jistě ne, ale kompozice a použití tuše pochází ze starého Japonska. To by mě nikdy nenapadlo. Nahlížet na valašský folklór s přimhouřenýma očima.

Please The Trees – Lion Prayer

Lví modlitba. Nikdy jsem neviděl lva při modlení, takže nevím, jestli se chová tiše, nebo naopak hrozně řve. Nikdy jsem taky nepřemýšlel nad tím, ke komu by se mohl modlit a jestli u toho spíná tlapy. A nikdy by mě nenapadlo, že Some Other Place a Václav Havelka založí kapelu Please The Trees.

Bylo to určitě osudové setkání, opravdová láska na první pohled. Nevím, kdo koho oslovil dřív ani jestli to bylo telefonem, nebo mailem, ale já si to představuju tak, že první setkání proběhlo v lese. Někde, kde je stromů tak akorát, aby se u nich dalo klečet, a světlo se tam dostane jenom, aby ti zasvítilo přímo do očí.

Some Other Place je táborská kapela, která svými ambientními instrumentálními plochami spíš bloudila, než hledala. Absence zpěvu mi u nich nikdy nevadila a rád jsem se jejich zvukovými strukturami nechal unášet a léčit. Avšak spojení s písničkářem Václavem Havelkou, říkající si selFbrush, je geniální kombinací nejen barvy hlasu a zvuku nástrojů, ale i obsahu a emotivnosti. Z hudby Please The Trees vyzařuje pokora, moudrost. A taky trochu strachu, tak akorát potřebného k zjištění hranic respektu a bolesti. Dá se jim věřit.

Všechno to, co bylo hudebně zajímavého na Some Other Place, jejich zvuková snová krajinomalba, je tu v odlehčené formě pořád, jen se prolnula s výrazem Václava Havelky a krajina se stala reálnější, uchopitelnější. Jako byste do horizontu postavili topol. Najednou je to o něčem jiném, ale pořád je to skvělé. Nová rockovější a přímočařejší poloha je osvěžující, i když se tím připravuje o hudební tajemství ukryté v zákoutích a remízkách, do kterých se dá jít až po pár posleších a které se pořád přemísťují. Ale na druhou stranu získává tajemství jiné, minimálně je to otázka, proč je to album tak dobré. Nepřináší nic moc nového, a stejně nutí k dalším poslechům. Prostě se ne a ne oposlouchat. Klíčovou roli v tom hraje Havelkův protáhlý vokál – jeho zabarvení a vůbec to, jakým způsobem svůj hlas používá. Trochu mě mrzí, že Lion Prayer není tak meditativní, jako byli samotní SOP (jako v sedmé instrumentální Applauding Heals The Cancer). Na druhou stranu se dá pochopit, že Havelka po svém selFbrushení chtěl využít potenciál větší kapely k rychlejším a hlasitějším aranžím.

“You always been my boy” „It´s not me“ „I never know that“ „Cover my back“ „Ready to shout“. To jsou hesla, slogany, pravdy, výkřiky ze tmy do tmy, ale i refrény, kterých je na Lion Prayer opravdu dost. Je z nich složené celé album. A není to na škodu. Jednoduchost a stručnost nemusí znamenat bezobsažnost, výstižná zkratkovitost se blíží poetice běžného dialogu lidí, kteří si rozumí. Jak už sem psal, prostě se tomu dá věřit. Všechny texty jsou ze šuplíku Václava Havelky, který si je zřejmě šetřil, anebo mu zbyly z tvorby selFbrushe, ale to není podstatné. Důležité je to, že jsou ve správný čas na správném místě. Typologie skladeb se pohybuje od výrazně melodických (I Am Afraid Of You, Red Sky) až sametově harmonických (Lost Mind, Wrong Along) přes jednu instrumentální (Applauding Heals The Cancer), nervní (Never Notice) po rychlejší hlukové (Ready To Shout, Beginning Of The End).

Nikdy jsem tedy neviděl, jak se lev modlí, ale myslím, že jsem si alespoň udělal představu o tom, jak to zní. A kdyby lvi měli takový hlas, jako má Václav Havelka, jsem připraven vzít minidisk a odjet lovit modlitby někam na savanu do Afriky.

publikováno na: nekultura

Novoroční koncert Radiohead !!!

Vždycky sem chtěl mít kapelu. Vždycky sem plánoval, že až ta kapela prorazí a budem mít trochu peněz, tak budem svoje fanoušky zadarmo rozmazlovat svym vkusem. A nikdy nebudem prodávat předražený DVD z koncertů, ani Best of ani hloupý limitovaný edice vycpaný vatou. Sakra, už trochu chápu vztek vraha Johna Lennona. Proč jsem se jenom nanarodil dřív než Thom Yorke...