Juana Molina - Hudební sedimentace v Lucerna Music Baru

Byl to nevlídný šedivý středeční večer ve městě. Bez energie. K tomu pršelo a byla mlha. Naprostý opak než evokují písničky čtyřicetišestileté Argentinky Juany Moliny. Z nich je cítit les, vegetace, organičnost, halucinogenní tančení kolem ohně.... O to víc jsem se na koncert těšil.

myspace

V sále Lucerna music baru nebylo moc lidí. Ani ne tolik, aby zaplnili polovinu prostoru. Vypadalo to, jakoby už bylo po koncertě. Kolem pódia byly připraveny tři řady židlí, na kterých seděli ti, kdo zakoupili dražší lístky. Všude visely cedule s nápisy, že kapela si nepřeje, aby se během koncertu kouřilo. Vida. Juana Molina nemá ráda cigarety.

Předskakoval Gareth Dickson, introvertní skotský folkař, který svou hrou na výborně nazvučenou akustiku a s pohledem upřeným do země, uváděl v rozpak snad i muže. Jeho křehký meditatvní folk vytvářel statickou elektřinu, takovéto pnutí jako před bouřkou. V sále bylo ticho, sem tam byl slyšet šepot, intimní atmosféra byla místy narušena zvukem třených sklenic z baru. Dickinsnova kytarová technika se mi zprvu zdála neuvěřitelná. Až po chvíli jsem si všiml, že zvuky vrství. Vypadalo to však tak nenuceně, že kdybych měl tu moc vydat edikt nebo bulu, zařadil bych loop sequencer na seznam povinné výbavy každého folkaře. Jeho tři roky starý debut s názvem Sampler vydal label Polymorphic music - volně ke slyšení je zde: http://www.polymorphic-music.co.uk/releases

Juana Molina na sebe nechala chvíli čekat. Na sobě měla sukni a na hlavě dva drdoly, přes které měla nataženou barevnou čelenku. Vypadala jako holčička ročník 62. Jako doprovod měla basáka a perkusistu - oba dva skvělí muzikanti, za které by se nemusela stydět jazzová kapela. Koncert začal třemi písněmi z nového letošního alba s názvem Un día. To předchází výborná pověst kritiků. Sama Juana o něm tvrdí, že tohle album předznamenává novou etapu v její tvorbě. Nechci znevažovat její slova, ale o zvlášť razantní změnu se nejedná. Alespoň ne hudebně. Princip zůstává stále stejný: živé vrstvení smyček kytarových vyhrávek, syntetických tónů a samplů, za účelem písňového folkování. Každopádně je Un día složitější, rozmanitější, náročnější a svižnější. Text bohužel posoudit nemohu. Španělsky neumím.

Co je na koncertě Juany Moliny výjimečné je to, že nejste přítomni pouze při hraní ale i při vzniku, niterné konstrukci hudby. Rozpoznáváte zvuky, jež znáte z desky a jen si k nim přiřazujete Juaninu metodiku. Od první smyčky víte na čem jste, všechny struktury jsou transparentní, protože jsou nahrané přímo před vámi. Zjišťujete co je smyčka, a co Juanino artikulované opakování. Nahlížíte do kuchyně, necháváte se unášet a bavit. Přestože se Juana Molina proslavila jako komička ve španělské televizi, svojí hudbu bere vážně a na pódiu se tvářila soustředěně. Prostě žádné vtipy, občas zakroucení hlavou, když se něco nepovedlo podle jejích představ. Komediální momenty koncertu byly pouze dva. Když Juana počala znenadání štěkat a když hráli kelímkový přídavek.

Kolážování, usazování a překrývání hudby je pro Juanu Molinu stěžejní proces. Smyčkovače pro ní nejsou jen hudební pomůcky, ale plnohodnotné nástroje, do nichž vtěsnala všechen svůj talent a písničkářstký potenciál.

autentický záznam z LMB na youtube:

publikováno na: nekultura.cz

rozhovor: DVA - Od Kraftwerk až po Jablkoň

DVA jsou elektroakustická dvojice z Hradce Králové. Svou hudbu trefně a bez nadsázky označují jako folklór neexistujících národů nebo kuchyňský beatbox, čímž hudební publicisty okrádají o původní metafory. Na české hudební scéně se řadí k málu progresivním písničkářům, freakfolkařům a domácím kutilům. Jejich hudba může evokovat dětské surrealistické blouznění, noční můry plastelínových tučňáků nebo židovský večírek plastikových hraček.... Přestože jsou DVA dva, na moje otázky odpovídali jako jeden.

(uvádím zde neredigovanou a nezkracovanou verzi rozhovoru, který jsem publikoval v Houseru 30.10.08)

myspace

Texty píšete ve vlastním jazyce, který vzniká komolením různých světových jazyků. Jestliže zpíváte řečí, která neexistuje, vaše hudba nemá prakticky žádné hranice a funguje (anebo nefunguje) všude na světě stejně. Důkazem toho je například vaše živé vystoupení v ruské televizi. Byl to od začátku záměr?

Prvoplánový záměr to nebyl. Spíš náhoda. Vždycky jsme rádi poslouchali kapely z různých zemí, které zpívaly jazykem té země. Před Dva jsme měli rusko francouzskou kapelu. S Dva jsme chtěli jazykový rejstřík obohatit – nezbylo nám tedy, než si vymýšlet do písniček vlastní slova, která připomínají cizí jazyky. Je pravda, že jsme vlastně v každé zemi cizinci. Trochu to má připomínat atmosféru toho, když člověk vyrazí třeba do Lotyšska, sedí na lavičce v Rize, vedle na lavičce sedí dva kamarádi a povídají si jazykem, kterému nerozumíte a vlastně jen tušíte o čem si povídají.

Jak váš jazyk vznikl/ vzniká?

Nejdřív si řekneme, jakou náladu by ta písnička měla mít (jestli je spíš severní, nebo jižní). Pak posloucháme internetová rádia té určité země a snažíme se napodobit přízvuk, sem tam použijeme i nějaké slovo. Jeden text jsme dělali podle rozhlasové hry o estonských hip hoperech (teda jen tušíme, že to bylo o nich)– v listopadu budeme hrát v Estonsku – tak se možná něco o našich textech dozvíme :-).

Jak to bylo s tím Ruskem?

Přes myspace jsme se seznámili s organizátorkou festivalu SKIF v Petrohradu. Té jsme se zalíbili, tak nás tam loni v dubnu pozvala. Měli jsme jeden koncert v Moskvě a jeden v Petrohradu. V Petrohradu se nám líbilo víc, v Moskvě jsme viděli koncert naší oblíbené kapely Aukcyon.

Vaší hudbu také označujete jako "folklór neexistujících národů". Čím se ten národ vyznačuje? Jak si zemi, ve které žije, představujete?

Těch národů je víc. Honza si už od dětství maluje mapy neexistujících států. Ten světadíl trochu připomíná bochník chleba, ze kterého tu a tam vyrůstá rohlík. Na severovýchodě je pískovcové pobřeží s četnými skalními městy, severní pobřeží připomíná pobřeží Baltu. Vlastně klimatem, povrchem a jazykovou rozmanitostí to trochu připomíná Evropu. Nejvyšší hora světadílu měří 9006 metrů a vede tam lanovka, což jsem v těch dvanácti letech z dnešního pohledu trochu předimenzoval.

Kolik cizích řečí opravdu ovládáte?

No, žádnou pořádně. Domluvíme se Rusky, Slovinsky, Anglicky a Francouzsky. Bára rozumí německy, ale mluvit se stydí.

Většinu svých dosavadních nahrávek jste vydali pod hlavičkou vlastního vydavatelství Label Home table. Tuto značku vzali za svou i další projekty: Cassete, Morska vlna AV, Dj Ventolin. Máte nějaké plány do budoucna? Budete se svým labelem dál pracovat a posilovat ho?

Ano, určitě v tom chceme pokračovat. První pravidlo Label HomeTable je, že tam může vycházet jenom hudba nahraná a smíchaná doma (ne jen u nás doma, ale klidně doma u DJ Ventolina) – což vlastně Fonók díky masterování v profi studiu nesplňuje. Hlavním plánem do budoucna je zprovoznit webové stránky. Poslední novinkou labelu je, že vítězka Slam Poetry v Mostku u Dvora Králové Lucie prostě Lucie získala jako hlavní cenu smlouvu na doživotní vydávání. Je podepsaná fixkou.

Po tom co jste nyní vydali desku Fonók u Indies records, zmizely z vaší diskografie na webových stránkách všechny předchozí CDr EP (Nuovó tango, Elektro a kusto...), z nichž je víceméně Fonók sestaven. Znamená to, že jako svou první plnohodnotnou nahrávku považujete právě toto album?

Spíš máme takovou pohyblivou diskografii. Asi měsíc po našem vzniku (červen 2006) jsme vydali mikroalba Nunovo tango a Elektro a kusto. Za další měsíc jsme z těchto minialb a alba zvonění do mobilů udělali kompilaci Kapitán Demo. V lednu 2007 do kompilace přibylo mikroalbum Lappop. Když vyšlo naše album Zvonění do mobilních telefonů na Surreal Madrid, zmizela většina zvonění z Kapitána Demo, ale zase tam přibyla hudba z mikroalba Ufonic hifi. Dále už to je trochu nepřehledné…Taky některé písničky z nejstarší verze Kapitána Demo byly později vyměněny úplně jinými písněmi se stejným názvem. Takže je teoreticky možné, že když si někdo oblíbil písničku Gangst er z nové verze Kapitána Demo a poví to svému kamarádovi, který má starou verzi, tak přátelství možná končí.

Při nahrávání používáte různé netradiční nástroje a zařízení. Do svých písní vmícháváte terénní nahrávky z lesa nebo z vlastního domu. Například Fonók jste narávali na mikrofony z roku 1948. Co vás na tomto způsobu komponování hudby vzrušuje?

Nahráváme s tím, co máme zrovna po ruce. Občas se stane, že se třeba do zpěvů propašuje tu nějaký zvuk z venku, tu zapomenutá pánvička na plotýnce od vařiče, tu projíždějící náklaďák. Třeba pes našich sousedů každý den od 8 hodin ráno vyje. Kobylky taky umí udělat své. Žádný speciální koncept to není. Líbí se nám koncept, nemít koncept.

Jaké jsou vaše oblíbené hudební propriety?

Používáme loopstation, kytaru, saxofon, klarinet, hlasy, akordeon, hrnce, různé hračky a zvonek od kola.

Jaké zvuky máte rádi?

V poslední době se mi líbí náhodně mixovat různé zvuky z rádia do loopstation.

Svoje nahrávací studio máte přímo v kuchyni. Člověk by čekal, že když už to bude nějaký běžný užitkový prostor, bude to třeba obývák. Přece jenom kuchyně je rušná, ulepená místnost. Je to kvůli akustice? Jaké nahrávací vybavení používáte?

Máme jen kuchyň a ložnici. Kuchyň je větší a zase tak ulepenou ji taky nemáme☺. Má to tu výhodu, že člověk může chvíli jíst, chvíli nahrávat. Hlavně ale naše kuchyň sousedí se sklepem a ne s jiným bytem, takže se tam může dělat hluk delší dobu celkem bez následků ( u sousedů nad námi můžeme argumentovat jejich neustále vyjícím psem). Na nahrávání používáme mixák, mikrofon a počítač.

Jedním z vašich prvních projektů byl sountrack k expresionistickému filmu Kabinet doktora Caligariho (1920). Vedle ostatních nahrávek, které jsou naivně dadaisticky rozjuchané zní tento sountrack o dost víc temněji, pomaleji, v uvozovkách vážněji. Přemýšlíte o svém hudebním/ zvukovém inklinování? Na co se můžeme těšit?

My vlastně děláme to, co se nám zrovna líbí. Opět v tom nějaká promyšlená koncepce není. Nevíme, co se nám bude líbit za půl roku – jestli hip hop, nebo jazz nebo disko nebo budeme poslouchat třeba jen Ligetiho. Minulý týden jsme dodělali soundtrack k počítačové hře (bude to asi další pohyblivé album), teď se chystáme nahrát soundtrack k filmům G. Meliese – ten soudtrack bude spíš takový melancholicky zádumčivý a tišší.

Při prvním poslechu vaší písně (myslím že to bylo Nuovo tango) se mi okamžitě vybavila hudba k plastelínové počítačové hře Neverhood. Znáte ji? (Do jaké míry vás ovlivnila?)

Zajímavé. Tu hru znám, je to nejlepší počítačová hra s nejlepší hudbou (ale dohrál jsem ji jen s webovou nápovědou). Asi nás ovlivnila, ale ne nějak víc než cokoli jiného. Je zajímavé, jak některé písničky každému něco připomínají. Třeba Dua dua má škálu od Kraftwerk (!!!) až po Jablkoň.

Nápad, který mě zaujal, je vydání alba s názvem R I N G T O N E S
FOR MOBILE uPHONES, což je vlastně kompilace melodií určených do mobilních telefonů. Okamžitě jsem si je nahrál do telefonu a pokaždé když mi přijde sms, tak se mě někdo zeptá co to mám za dobrej mobil. Jak vás tohle napadlo?

Jedním z našich subprojektů je nahrávání užitkových alb. Mobily byli první, další by měly být znělky k Windows (k Vistám si můžem dovolit klíďo dost dlouhé skladby:), Hudba k cestě do práce na kole (zatím máme píseň Kolárna) a Hudba k ohřívání v mikrovlnné troubě (Mikrotango s cinknutím na konci – ale to je teď jako první na Fonóku).

Jak velkou roli v propagaci vaší hudby hraje váš myspace profil?

Přes myspace profil proběhla většina hraní první rok. A často nás díky profilu na myspace osloví někdo ze zahraničí.

Média nejčastěji v souvislosti s vámi publikují fotografii, kde oba stojíte před foliovníkem (nebo pařníkem...). Jan má neuvěřitelně roztržené tepláky na koleni. Ta fotografie ve mě vždy evokuje představu, jako byste v něm bydleli. Pěstujete v něm něco? Nebo to má jiný speciální význam?

Ne, nebydlíme v něm, není tam zavedený internet. Je to fóliák u chalupy rodičů – zrovna jsme zalévali rajčata. Tepláky jsou náhoda.

V jednom rozhovoru jste uvedli, že je vaším snem dělat hudbu k počítačovým hrám. Jak jste daleko s hudbou pro tu hru o robožábě, která zabraňuje robomouchám dostat se ke tlačence?

Nakonec jsme udělali hudbu k úplně jiné počítačové hře. Jmenuje se „Nadraka“ a vyrobili ji Jakub Růžička a Anna Krtičková. Hru o tlačence – hudba je hotová, ale ještě se naučit gamemaker.

Která česká hudba vás zajímá?

Mně se líbí filmová hudba Zdeňka Lišky, Metamorphosis, Midilidi, Traband, Vltava, Boo. Mně taky.

Která zahraniční hudba vás zajímá?

Aukcyon, Erzsi Kiss, Bjork, Amon Tobin, Bela Agoston, Tujiko Noriko, Natacha Atlas, Gyorgi Ligeti, Napszyklat, Frozen orchestra, Bauchklang, Opak, Dalek, Romeo a Julie od Prokofjeva, Múm, Sigur Ros, Agata Kristi, Zvuki mu, Jayrope a jeho další projekty, Arvo Part ………..