Byl to nevlídný šedivý středeční večer ve městě. Bez energie. K tomu pršelo a byla mlha. Naprostý opak než evokují písničky čtyřicetišestileté Argentinky Juany Moliny. Z nich je cítit les, vegetace, organičnost, halucinogenní tančení kolem ohně.... O to víc jsem se na koncert těšil.myspace
V sále Lucerna music baru nebylo moc lidí. Ani ne tolik, aby zaplnili polovinu prostoru. Vypadalo to, jakoby už bylo po koncertě. Kolem pódia byly připraveny tři řady židlí, na kterých seděli ti, kdo zakoupili dražší lístky. Všude visely cedule s nápisy, že kapela si nepřeje, aby se během koncertu kouřilo. Vida. Juana Molina nemá ráda cigarety.
Předskakoval Gareth Dickson, introvertní skotský folkař, který svou hrou na výborně nazvučenou akustiku a s pohledem upřeným do země, uváděl v rozpak snad i muže. Jeho křehký meditatvní folk vytvářel statickou elektřinu, takovéto pnutí jako před bouřkou. V sále bylo ticho, sem tam byl slyšet šepot, intimní atmosféra byla místy narušena zvukem třených sklenic z baru. Dickinsnova kytarová technika se mi zprvu zdála neuvěřitelná. Až po chvíli jsem si všiml, že zvuky vrství. Vypadalo to však tak nenuceně, že kdybych měl tu moc vydat edikt nebo bulu, zařadil bych loop sequencer na seznam povinné výbavy každého folkaře. Jeho tři roky starý debut s názvem Sampler vydal label Polymorphic music - volně ke slyšení je zde: http://www.polymorphic-music.co.uk/releases
Juana Molina na sebe nechala chvíli čekat. Na sobě měla sukni a na hlavě dva drdoly, přes které měla nataženou barevnou čelenku. Vypadala jako holčička ročník 62. Jako doprovod měla basáka a perkusistu - oba dva skvělí muzikanti, za které by se nemusela stydět jazzová kapela. Koncert začal třemi písněmi z nového letošního alba s názvem Un día. To předchází výborná pověst kritiků. Sama Juana o něm tvrdí, že tohle album předznamenává novou etapu v její tvorbě. Nechci znevažovat její slova, ale o zvlášť razantní změnu se nejedná. Alespoň ne hudebně. Princip zůstává stále stejný: živé vrstvení smyček kytarových vyhrávek, syntetických tónů a samplů, za účelem písňového folkování. Každopádně je Un día složitější, rozmanitější, náročnější a svižnější. Text bohužel posoudit nemohu. Španělsky neumím.
Co je na koncertě Juany Moliny výjimečné je to, že nejste přítomni pouze při hraní ale i při vzniku, niterné konstrukci hudby. Rozpoznáváte zvuky, jež znáte z desky a jen si k nim přiřazujete Juaninu metodiku. Od první smyčky víte na čem jste, všechny struktury jsou transparentní, protože jsou nahrané přímo před vámi. Zjišťujete co je smyčka, a co Juanino artikulované opakování. Nahlížíte do kuchyně, necháváte se unášet a bavit. Přestože se Juana Molina proslavila jako komička ve španělské televizi, svojí hudbu bere vážně a na pódiu se tvářila soustředěně. Prostě žádné vtipy, občas zakroucení hlavou, když se něco nepovedlo podle jejích představ. Komediální momenty koncertu byly pouze dva. Když Juana počala znenadání štěkat a když hráli kelímkový přídavek.
Kolážování, usazování a překrývání hudby je pro Juanu Molinu stěžejní proces. Smyčkovače pro ní nejsou jen hudební pomůcky, ale plnohodnotné nástroje, do nichž vtěsnala všechen svůj talent a písničkářstký potenciál.
autentický záznam z LMB na youtube:
publikováno na: nekultura.cz
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat