Hudba z počítačového odpadu

Směšně malý hardisk, pomalej scaner, jehličková tiskárna, zažloutlá disketová mechanika, Atari... určitě se vám něco z toho válí na půdě a nikdo se nemá k tomu něco z toho vyhodit "co kdyby se to někdy hodilo". Lidi maji totiž úctu ke věcem, za který ve svý době zaplatili kopec peněz. Touží je upotřebit, přetvořit, nebo si s nima alespoň užít zábavu. A takhle nějak vzniká lidová tvořivost, kreativita, kutilská invence... V mozcích se začínají líhnout šílený nápady, co udělat s věcí, která je prakticky k ničemu. A počítačovej průmysl se rychle posouvá ku předu a nechává za sebou až příliš mnoho nebezpečně využitelného nepořádku...

Orchestr ze starých hardisků v remixu Nude (Radiohead) - to je moje srdeční záležitost.


Big Ideas (don't get any) from James Houston on Vimeo.

disketovka hrající starwars



zpívající komodor

Obal: Animal Collective - Merriweather Post Pavilion

Op art ještě nezemřel !! V lednu vyjde nové album Animal collective Merriweather Post Pavilion s tímto krásným haucinogenním obalem.

hodně povedenej díl Les contertos a emporte na francouzskym webu Blogotheque.net

vyšší rozlišení:
#95.5 Man Man - A day at the races and A night at the opera
by lablogotheque

Juana Molina - Hudební sedimentace v Lucerna Music Baru

Byl to nevlídný šedivý středeční večer ve městě. Bez energie. K tomu pršelo a byla mlha. Naprostý opak než evokují písničky čtyřicetišestileté Argentinky Juany Moliny. Z nich je cítit les, vegetace, organičnost, halucinogenní tančení kolem ohně.... O to víc jsem se na koncert těšil.

myspace

V sále Lucerna music baru nebylo moc lidí. Ani ne tolik, aby zaplnili polovinu prostoru. Vypadalo to, jakoby už bylo po koncertě. Kolem pódia byly připraveny tři řady židlí, na kterých seděli ti, kdo zakoupili dražší lístky. Všude visely cedule s nápisy, že kapela si nepřeje, aby se během koncertu kouřilo. Vida. Juana Molina nemá ráda cigarety.

Předskakoval Gareth Dickson, introvertní skotský folkař, který svou hrou na výborně nazvučenou akustiku a s pohledem upřeným do země, uváděl v rozpak snad i muže. Jeho křehký meditatvní folk vytvářel statickou elektřinu, takovéto pnutí jako před bouřkou. V sále bylo ticho, sem tam byl slyšet šepot, intimní atmosféra byla místy narušena zvukem třených sklenic z baru. Dickinsnova kytarová technika se mi zprvu zdála neuvěřitelná. Až po chvíli jsem si všiml, že zvuky vrství. Vypadalo to však tak nenuceně, že kdybych měl tu moc vydat edikt nebo bulu, zařadil bych loop sequencer na seznam povinné výbavy každého folkaře. Jeho tři roky starý debut s názvem Sampler vydal label Polymorphic music - volně ke slyšení je zde: http://www.polymorphic-music.co.uk/releases

Juana Molina na sebe nechala chvíli čekat. Na sobě měla sukni a na hlavě dva drdoly, přes které měla nataženou barevnou čelenku. Vypadala jako holčička ročník 62. Jako doprovod měla basáka a perkusistu - oba dva skvělí muzikanti, za které by se nemusela stydět jazzová kapela. Koncert začal třemi písněmi z nového letošního alba s názvem Un día. To předchází výborná pověst kritiků. Sama Juana o něm tvrdí, že tohle album předznamenává novou etapu v její tvorbě. Nechci znevažovat její slova, ale o zvlášť razantní změnu se nejedná. Alespoň ne hudebně. Princip zůstává stále stejný: živé vrstvení smyček kytarových vyhrávek, syntetických tónů a samplů, za účelem písňového folkování. Každopádně je Un día složitější, rozmanitější, náročnější a svižnější. Text bohužel posoudit nemohu. Španělsky neumím.

Co je na koncertě Juany Moliny výjimečné je to, že nejste přítomni pouze při hraní ale i při vzniku, niterné konstrukci hudby. Rozpoznáváte zvuky, jež znáte z desky a jen si k nim přiřazujete Juaninu metodiku. Od první smyčky víte na čem jste, všechny struktury jsou transparentní, protože jsou nahrané přímo před vámi. Zjišťujete co je smyčka, a co Juanino artikulované opakování. Nahlížíte do kuchyně, necháváte se unášet a bavit. Přestože se Juana Molina proslavila jako komička ve španělské televizi, svojí hudbu bere vážně a na pódiu se tvářila soustředěně. Prostě žádné vtipy, občas zakroucení hlavou, když se něco nepovedlo podle jejích představ. Komediální momenty koncertu byly pouze dva. Když Juana počala znenadání štěkat a když hráli kelímkový přídavek.

Kolážování, usazování a překrývání hudby je pro Juanu Molinu stěžejní proces. Smyčkovače pro ní nejsou jen hudební pomůcky, ale plnohodnotné nástroje, do nichž vtěsnala všechen svůj talent a písničkářstký potenciál.

autentický záznam z LMB na youtube:

publikováno na: nekultura.cz

rozhovor: DVA - Od Kraftwerk až po Jablkoň

DVA jsou elektroakustická dvojice z Hradce Králové. Svou hudbu trefně a bez nadsázky označují jako folklór neexistujících národů nebo kuchyňský beatbox, čímž hudební publicisty okrádají o původní metafory. Na české hudební scéně se řadí k málu progresivním písničkářům, freakfolkařům a domácím kutilům. Jejich hudba může evokovat dětské surrealistické blouznění, noční můry plastelínových tučňáků nebo židovský večírek plastikových hraček.... Přestože jsou DVA dva, na moje otázky odpovídali jako jeden.

(uvádím zde neredigovanou a nezkracovanou verzi rozhovoru, který jsem publikoval v Houseru 30.10.08)

myspace

Texty píšete ve vlastním jazyce, který vzniká komolením různých světových jazyků. Jestliže zpíváte řečí, která neexistuje, vaše hudba nemá prakticky žádné hranice a funguje (anebo nefunguje) všude na světě stejně. Důkazem toho je například vaše živé vystoupení v ruské televizi. Byl to od začátku záměr?

Prvoplánový záměr to nebyl. Spíš náhoda. Vždycky jsme rádi poslouchali kapely z různých zemí, které zpívaly jazykem té země. Před Dva jsme měli rusko francouzskou kapelu. S Dva jsme chtěli jazykový rejstřík obohatit – nezbylo nám tedy, než si vymýšlet do písniček vlastní slova, která připomínají cizí jazyky. Je pravda, že jsme vlastně v každé zemi cizinci. Trochu to má připomínat atmosféru toho, když člověk vyrazí třeba do Lotyšska, sedí na lavičce v Rize, vedle na lavičce sedí dva kamarádi a povídají si jazykem, kterému nerozumíte a vlastně jen tušíte o čem si povídají.

Jak váš jazyk vznikl/ vzniká?

Nejdřív si řekneme, jakou náladu by ta písnička měla mít (jestli je spíš severní, nebo jižní). Pak posloucháme internetová rádia té určité země a snažíme se napodobit přízvuk, sem tam použijeme i nějaké slovo. Jeden text jsme dělali podle rozhlasové hry o estonských hip hoperech (teda jen tušíme, že to bylo o nich)– v listopadu budeme hrát v Estonsku – tak se možná něco o našich textech dozvíme :-).

Jak to bylo s tím Ruskem?

Přes myspace jsme se seznámili s organizátorkou festivalu SKIF v Petrohradu. Té jsme se zalíbili, tak nás tam loni v dubnu pozvala. Měli jsme jeden koncert v Moskvě a jeden v Petrohradu. V Petrohradu se nám líbilo víc, v Moskvě jsme viděli koncert naší oblíbené kapely Aukcyon.

Vaší hudbu také označujete jako "folklór neexistujících národů". Čím se ten národ vyznačuje? Jak si zemi, ve které žije, představujete?

Těch národů je víc. Honza si už od dětství maluje mapy neexistujících států. Ten světadíl trochu připomíná bochník chleba, ze kterého tu a tam vyrůstá rohlík. Na severovýchodě je pískovcové pobřeží s četnými skalními městy, severní pobřeží připomíná pobřeží Baltu. Vlastně klimatem, povrchem a jazykovou rozmanitostí to trochu připomíná Evropu. Nejvyšší hora světadílu měří 9006 metrů a vede tam lanovka, což jsem v těch dvanácti letech z dnešního pohledu trochu předimenzoval.

Kolik cizích řečí opravdu ovládáte?

No, žádnou pořádně. Domluvíme se Rusky, Slovinsky, Anglicky a Francouzsky. Bára rozumí německy, ale mluvit se stydí.

Většinu svých dosavadních nahrávek jste vydali pod hlavičkou vlastního vydavatelství Label Home table. Tuto značku vzali za svou i další projekty: Cassete, Morska vlna AV, Dj Ventolin. Máte nějaké plány do budoucna? Budete se svým labelem dál pracovat a posilovat ho?

Ano, určitě v tom chceme pokračovat. První pravidlo Label HomeTable je, že tam může vycházet jenom hudba nahraná a smíchaná doma (ne jen u nás doma, ale klidně doma u DJ Ventolina) – což vlastně Fonók díky masterování v profi studiu nesplňuje. Hlavním plánem do budoucna je zprovoznit webové stránky. Poslední novinkou labelu je, že vítězka Slam Poetry v Mostku u Dvora Králové Lucie prostě Lucie získala jako hlavní cenu smlouvu na doživotní vydávání. Je podepsaná fixkou.

Po tom co jste nyní vydali desku Fonók u Indies records, zmizely z vaší diskografie na webových stránkách všechny předchozí CDr EP (Nuovó tango, Elektro a kusto...), z nichž je víceméně Fonók sestaven. Znamená to, že jako svou první plnohodnotnou nahrávku považujete právě toto album?

Spíš máme takovou pohyblivou diskografii. Asi měsíc po našem vzniku (červen 2006) jsme vydali mikroalba Nunovo tango a Elektro a kusto. Za další měsíc jsme z těchto minialb a alba zvonění do mobilů udělali kompilaci Kapitán Demo. V lednu 2007 do kompilace přibylo mikroalbum Lappop. Když vyšlo naše album Zvonění do mobilních telefonů na Surreal Madrid, zmizela většina zvonění z Kapitána Demo, ale zase tam přibyla hudba z mikroalba Ufonic hifi. Dále už to je trochu nepřehledné…Taky některé písničky z nejstarší verze Kapitána Demo byly později vyměněny úplně jinými písněmi se stejným názvem. Takže je teoreticky možné, že když si někdo oblíbil písničku Gangst er z nové verze Kapitána Demo a poví to svému kamarádovi, který má starou verzi, tak přátelství možná končí.

Při nahrávání používáte různé netradiční nástroje a zařízení. Do svých písní vmícháváte terénní nahrávky z lesa nebo z vlastního domu. Například Fonók jste narávali na mikrofony z roku 1948. Co vás na tomto způsobu komponování hudby vzrušuje?

Nahráváme s tím, co máme zrovna po ruce. Občas se stane, že se třeba do zpěvů propašuje tu nějaký zvuk z venku, tu zapomenutá pánvička na plotýnce od vařiče, tu projíždějící náklaďák. Třeba pes našich sousedů každý den od 8 hodin ráno vyje. Kobylky taky umí udělat své. Žádný speciální koncept to není. Líbí se nám koncept, nemít koncept.

Jaké jsou vaše oblíbené hudební propriety?

Používáme loopstation, kytaru, saxofon, klarinet, hlasy, akordeon, hrnce, různé hračky a zvonek od kola.

Jaké zvuky máte rádi?

V poslední době se mi líbí náhodně mixovat různé zvuky z rádia do loopstation.

Svoje nahrávací studio máte přímo v kuchyni. Člověk by čekal, že když už to bude nějaký běžný užitkový prostor, bude to třeba obývák. Přece jenom kuchyně je rušná, ulepená místnost. Je to kvůli akustice? Jaké nahrávací vybavení používáte?

Máme jen kuchyň a ložnici. Kuchyň je větší a zase tak ulepenou ji taky nemáme☺. Má to tu výhodu, že člověk může chvíli jíst, chvíli nahrávat. Hlavně ale naše kuchyň sousedí se sklepem a ne s jiným bytem, takže se tam může dělat hluk delší dobu celkem bez následků ( u sousedů nad námi můžeme argumentovat jejich neustále vyjícím psem). Na nahrávání používáme mixák, mikrofon a počítač.

Jedním z vašich prvních projektů byl sountrack k expresionistickému filmu Kabinet doktora Caligariho (1920). Vedle ostatních nahrávek, které jsou naivně dadaisticky rozjuchané zní tento sountrack o dost víc temněji, pomaleji, v uvozovkách vážněji. Přemýšlíte o svém hudebním/ zvukovém inklinování? Na co se můžeme těšit?

My vlastně děláme to, co se nám zrovna líbí. Opět v tom nějaká promyšlená koncepce není. Nevíme, co se nám bude líbit za půl roku – jestli hip hop, nebo jazz nebo disko nebo budeme poslouchat třeba jen Ligetiho. Minulý týden jsme dodělali soundtrack k počítačové hře (bude to asi další pohyblivé album), teď se chystáme nahrát soundtrack k filmům G. Meliese – ten soudtrack bude spíš takový melancholicky zádumčivý a tišší.

Při prvním poslechu vaší písně (myslím že to bylo Nuovo tango) se mi okamžitě vybavila hudba k plastelínové počítačové hře Neverhood. Znáte ji? (Do jaké míry vás ovlivnila?)

Zajímavé. Tu hru znám, je to nejlepší počítačová hra s nejlepší hudbou (ale dohrál jsem ji jen s webovou nápovědou). Asi nás ovlivnila, ale ne nějak víc než cokoli jiného. Je zajímavé, jak některé písničky každému něco připomínají. Třeba Dua dua má škálu od Kraftwerk (!!!) až po Jablkoň.

Nápad, který mě zaujal, je vydání alba s názvem R I N G T O N E S
FOR MOBILE uPHONES, což je vlastně kompilace melodií určených do mobilních telefonů. Okamžitě jsem si je nahrál do telefonu a pokaždé když mi přijde sms, tak se mě někdo zeptá co to mám za dobrej mobil. Jak vás tohle napadlo?

Jedním z našich subprojektů je nahrávání užitkových alb. Mobily byli první, další by měly být znělky k Windows (k Vistám si můžem dovolit klíďo dost dlouhé skladby:), Hudba k cestě do práce na kole (zatím máme píseň Kolárna) a Hudba k ohřívání v mikrovlnné troubě (Mikrotango s cinknutím na konci – ale to je teď jako první na Fonóku).

Jak velkou roli v propagaci vaší hudby hraje váš myspace profil?

Přes myspace profil proběhla většina hraní první rok. A často nás díky profilu na myspace osloví někdo ze zahraničí.

Média nejčastěji v souvislosti s vámi publikují fotografii, kde oba stojíte před foliovníkem (nebo pařníkem...). Jan má neuvěřitelně roztržené tepláky na koleni. Ta fotografie ve mě vždy evokuje představu, jako byste v něm bydleli. Pěstujete v něm něco? Nebo to má jiný speciální význam?

Ne, nebydlíme v něm, není tam zavedený internet. Je to fóliák u chalupy rodičů – zrovna jsme zalévali rajčata. Tepláky jsou náhoda.

V jednom rozhovoru jste uvedli, že je vaším snem dělat hudbu k počítačovým hrám. Jak jste daleko s hudbou pro tu hru o robožábě, která zabraňuje robomouchám dostat se ke tlačence?

Nakonec jsme udělali hudbu k úplně jiné počítačové hře. Jmenuje se „Nadraka“ a vyrobili ji Jakub Růžička a Anna Krtičková. Hru o tlačence – hudba je hotová, ale ještě se naučit gamemaker.

Která česká hudba vás zajímá?

Mně se líbí filmová hudba Zdeňka Lišky, Metamorphosis, Midilidi, Traband, Vltava, Boo. Mně taky.

Která zahraniční hudba vás zajímá?

Aukcyon, Erzsi Kiss, Bjork, Amon Tobin, Bela Agoston, Tujiko Noriko, Natacha Atlas, Gyorgi Ligeti, Napszyklat, Frozen orchestra, Bauchklang, Opak, Dalek, Romeo a Julie od Prokofjeva, Múm, Sigur Ros, Agata Kristi, Zvuki mu, Jayrope a jeho další projekty, Arvo Part ………..

Man Man - natáčení EP Rabbits habits

Hudební obaly, lidi kteří dělají obaly na desky

Moje ročníková práce o hudebních obalech v pdf:
http://mojepole.xf.cz/rocnikovka-hudebniobaly.pdf

Jaromir 99 & the Bombers na Radiu 1

Záznam rozhlasového pořadu Zátiší na Radiu 1 s Jaromírem Švejdíkem, Jaroslavem Rudišem a Joachimem Dvořákem byste si asi neměli nechat ujít. Týrání moderátora Jeronýma Janíčka omšelým morfologickým tlučhubstvím a demagogickým eskamotérstvím; tři nezřízení puberťáci ve studiu; audio kabaret na hranici trapnosti předvedený členy jedné české lo-fi kapely...

http://radio1.cz/mp3/porady_2008/Zatisi-2008-07-16-Jero-THE_BOMBERS.MP3

http://www.myspace.com/thebomberspraha

Zvuky mých ekologických stop

Cílem této práce není upozorňovat na globální problémy, kárat nebo memorovat. Podstatou je pouze osobní zvuková výpověď - zachycení vlastních ekologických stop, které běžně zanechávám v denním životě. Zvuk je nejlepším prostředkem k imaginaci a přemýšlení o vlastních návycích a zažitých způsobech. Tento projekt je, víc než cokoliv jiného, osobním zvukovým ironicky-sebezpytným ekologickým manifestem nebo ambientním protestem.

Obsahem je deset minutových terénních nahrávek z vlaku, ulice, obchodu, louky, počítačové učebny, záchoda atd.., přičemž každá situace má k sobě ještě přiřazenou alternativní variantu (vždy ta následující). Všechny záznamy jsou autentické.

(POZN. pokud máte kvalitnější sluchátka -> použijte je)

tracklist:

01_vajicka_vezena_vlakem_z_Tabora_do_Prahy

02_vajicka_vezena_nesnedena_zpet

03_nakup_mleka_v_tescu

04_na_kole_do_kravína

05_nakup_anglickych_bot_pres_internet.mp3

06_nakup_bot_u_baty

07_kopirovani_poznamek

08_dáváni pozor při hodině

09_curani doma

10_curani_venku_za_tribunou

Květy – Střela zastavená v jantaru

12 skladeb/ 41:17, Indies

Název Střela zastavená v jantaru může napovídat leccos. Rotaci střely letící po 30 milionů let pryskyřicí, již pozvolna zastaví až fosilizace. Nebo tvrdý náraz do již ztvrdlého pryskyřičného kokonu, který jemně popraská na povrchu a střela zůstane uvnitř. Či unavená, se žbluňknutím spadnuvší střela, tonoucí ve slunkem rozměklém šperku. Anebo... pamatujete si ještě na vědeckou zápletku Jurského parku? Poetiku kapely Květy vystihují všechny tyto scénáře.

Hudební scéna zažívá renesanci akustických nástrojů a zajímavých až divných písničkářů s co možná nejosobitějším hlasovým projevem. Folkový základ se snoubí se zvuky různých udělátek, jednoduchých hudebních nástrojů, pianik, trianglů a kazoo. „Do it yourself“ je heslo, které dodává sílu všem domácím zvukovým kutilům. Notebook jako nahrávací studio a pár levných čínských nástrojů si může dovolit každý. Základ je vlastně trochu znouzectnostní – s málo instrumenty hodně muziky. Kapela Květy sice nahrávala ve studiu a v Čechách, ale jako by jela na světové freakfolkové vlně.

Album Střela zastavená v jantaru obsahuje dvanáct písní, z nichž každá je kus poezie, každá má silný refrén a v každé se dočkáte nějaké syrovosti v podobě třískání do něčeho něčím. Kdybych měl jedním slovem popsat celý koncept, tak to slovo by bylo vyrovnanost. Ani moc dlouhé, ani krátké, pomalou píseň střídá rychlá, procítěnější střídá přímočařejší, melodii následuje avantgardní zvuková koláž. Z písní nečpí snaha o osobitost, ale vyznívají ladně, přirozeně.

Z obsazení Květů – Martin Kyšperský (zpěv, kytara, mandolína), Aleš Pilgr (bicí a perkuse) a Ondřej Čech (baskytara) – nejvíce vyčnívá Kyšperský a Pilgr. Kyšperský jako autor textů a zpěvák zaujímá ve zvuku kapely největší prostor, takže ulpívá v paměti nejdéle a jeho nevšedně sípavě melodický pěvecký projev vám pozitivně ovlivní celý den, týden, měsíc. Neméně důležitou roli však hrají Pilgrovy perkuse, které jsou neskutečně rozmanité: od šustivých mušliček po zkroucený plech či nepřeberné množství malých činelů. Všechen svůj arzenál má rozložen na vlastnoruční neopracované dřevěné konstrukci poslepované dohromady průhlednou izolepou. To, co Květům dodává neodolatelně kalorickou dynamiku a plnost, je z největší části jeho barvitě pojatá rytmická sekce. Na albu se dále podílela řada hostů – Marta Svobodová, trumpetista Michal Gera, klávesista Milan Nytra a varhaník Ondřej Kyas.

V první písni Pověsím prádlo si Kyšperský tlumí kytarové struny plastovými kolíčky na prádlo. Což při poslechu samozřejmě nevíte a stále to nutí myslet na to, jak docílil toho, že ta kytara zní zrovna takhle. A když potom zjistíte, že takováhle zvuková finta má souvislost s obsahem písně, není o čem diskutovat. Zase si můžete posunout laťku posluchačské paranoie o kousek výš. V porovnání s předchozím albem Kocourek a horečka je na aktuálním disku více silných refrénů, z nichž nejjímavější je v písni Bílý tygr. V Kyšperského textech lze objevovat a pátrat napříč výjevy se zvířaty, obrazy přírodních zeměpisných lokalit a metaforickými bizarnostmi, avšak vždy je třeba za vším čekat ženu. Téma hledání, usínání a toužení po vysněné družce je prostoupeno všemi texty. Jako by zpíval jen tak mimochodem právě pro ni. Citovat zde však nebudu. To se musí slyšet. Dojmout se, zařvat si.

Kapela Květy nemá na české hudební louce konkurenty. A nedivil bych se, kdybych na nezávislém hudebním blogu Obscuresound.com narazil na kapelu Blossoms a po rozkliknutí by se objevily tři tracky kapely Květy. Nechci moc předpovídat další vývoj, ale tajně doufám, že se kapela více propojí s elektronikou, a to nejenom použitím syntetizátoru jako v písni Listí podzimní, ale třeba i sampleru. Je třeba být stále v pohybu a to Květy zatím naplňují a technologicky se vyvíjejí. Snesou hrubé ideologické srovnání s londýnskými Tunng, americkými Megafaun, nebo s raným obdobím Akron Family. Ale kdo by je chtěl srovnávat. Jen ať si rostou, jak chtějí – barví se a odkvétají…

myspace: http://www.myspace.com/kvety
youtube: http://www.youtube.com/user/kapelaKvety

Hodnocení: 95%

publikováno na: nekultura.cz

...čím víc řvu, tím víc o tom přemýšlím...

...čím víc řvu, tím víc o tom přemýšlím...

...čím víc řvu, tím víc o tom přemýšlím...

Zeleninová hudba

Nevyhledávejte si Suboš googlem aneb SUBaru a SUBmisivní

Google začíná být dost velká zbraň. Nejenom, že se vžil nový český neologismus "vygooglovat", ale google zasahuje i do světových politických otázek viz. Čína. V současnosti není nic jednoduššího nacvakat něčí jméno a nechat si vyjet jeho internetovou stopu. Dnešní zamilovaný teenageři si svoje potencionální protějšky proklepnou ve fulltextovém hledání a nemusí se ztrapňovat ve škole. A podobným způsobem přemýšlí většina internetové populace.

Ale tenhle informační luxus s sebou nese i spousta desinformací. Celé to funguje na principu SEO, tj. každá stránka je optimalizovaná pomocí klíčových slov na vyhledávání obsahu té stránky. A to může být buď dobré anebo špatné, takže se stejně nedá vyhledat všechno. Další věc je, že se u jednotlivých zadaných slov liší počet vyhledaných výsledků. Třeba Josef Novák versus Květoslav Cimprlich. A proto velmi snadno dojde k záměně skutečně vyhledávaných osob.

Takže je docela dobré vědět, kdo si co o vás může vyhledat. Sám to jednou za čas zkouším. Dám si do googlu SUBOŠ a čekám co vyjede. Suboš je celkem neobvyklý nick, takže šance, že by mi to vyjelo někoho jiného není nijak ohromná. Vyjelo mi celkem 5 stránek, vesměs mých webů, příspěvků do diskuzí atd. Z celkem 41 výsledků byly cizí akorát dva odkazy: nějaký automobilový fanoušek svému autu značky Subaru přezdíval Suboš a potom Otrocký dotazník ze stránky BDSM life na kterém se registroval člověk s nickem Suboš Subošek.

Takže jestli si mě někdo bude vyhledávat, tak bych rád upozornil na to, že vůbec nejsem submisivní typ a " nerad dělám čubu, nerad jím ze země, neoblékám se jako děvka, nerad se nechávám bít kopřivami, nerad si nechávám lít horkou čokoládu na přirození, mám nerad závažíčka na prsa ani elektrodu v análu" a spoustu dalších věcí, které jsou uvedené v tom dotazníku. Nerad bych se dočkal okamžiku, až nějaká moje aktivní budoucí přítelkyně si tohle zjistí a uchystá mi překvapení v latexovém stylu...brrr.

ONCE - JEDNOU stačí

Tak jsem dnes viděl potřetí Once. To už si samo o sobě sémanticky odporuje, protože Once by se měl vidět jenom jednou. Poprvé jsem ho viděl na český premiéře v Lucerně, potom v divXu na počítači a naposledy na dvd. A můžu říct, že vyjma prvního shlédnutí to byla celkem nuda. Prostě už to nemělo to kouzlo, který zakrývalo ty ostatní filmové nedostatky. Chyběla tam ta magie, to co dělalo ten Once výjimečnym, čekání jestli se políběj nebo ne a etc. Možná by se to vyplatilo absolvovat vícekrát kvůli písničkám, ale to stačí mít doma soundtrack. Až teď si uvědomuju, že děj byl docela napínavej a o kolik mu přitíží a ublíží, když to napětí při druhym koukání chybí. Vlastně podobný schéma bylo i v Lost Translation ( Ztraceno v překladu - Sofia Coppola), nicméně Bill Murray nakonec Scarlet Johansson políbí. Ale oproti Once se na něj dá koukat i vícekrát. Proč? Protože je to film, kdežto Once je "jenom" taková nálada...

Při tom posledním dívání, jsem si uvědomil, že je to vlastně takovej Rok ďábla nebo Happyend. Prostě fiktivní dokument od Petra Zelenky. Skoro jsem měl nutkání si pomalu projet závěrečný titulky a hledat nějaký vodítko - třeba Petera Greena. Kdyby Zelenka do svých filmů místo humorných scének vložil lovestory a jeden milenec by byl známej v zahraničí, tak by si ho třeba ve světě nějaká akademie taky povšimla. Co třeba Jazz Coleman a Lenka Dusilová? To by byl hezkej oskarovej pár...

strike

Jan Burian – Muži jsou křehcí

„Varlátka holátka - jemné chloupky,“ je úryvek textu nové desky Jana Buriana Muži jsou Křehcí. Zní to trochu divně, že. Tak nějak nepatřičně intimně a takhle vytržené z kontextu to působí až trochu úchylně. Ono totiž celé album je nepokrytě chlapsky sebemrskačské. Odhaluje mužské slabiny, představuje osudy a zákoutí, na které v hospodě moc nepřijde řeč. A to s širokým narativním nadhledem a subjektivními realistickými detaily běžného chlapského světa. A dá se to vůbec poslouchat? Ale copak vy neznáte ten hudební žánr masculine feministic no fear freak folk?

Jana Buriana můžete znát jako písničkáře, jako moderátora vlastního pořadu v České televizi, jako cestovatele, publicistu a básníka. Jeho nejnovějším počinem je seriálový dokument Burianův den žen, na němž spolupracuje dvojice Klusák – Remunda, a ve kterém se představují výrazné ženské osobnosti, například pornoherečka Žaneta Rosenbergová nebo bubenice Hilary Binder. Zdá se, jakoby Jana Buriana pohltila gendrová témata. Jeho předchozí deska se jmenuje Dívčí válka a je konceptuálním albem o ženských. To současné, Muži jsou křehcí, tedy pokračuje v jakési genderové fascinaci. Ale co dál? Děti, homosexuálové, hermafroditi? Doufám že ne, protože by to byla škoda pokazit špatným pokračováním dostatečně polarizovanou koncepci.

Jana Buriana jako hudebníka jsem v minulosti dlouho míjel. Nikdy mi nepřipadal jako někdo, koho bych si měl pustit po cestě do školy, tak jsem se ani nenamáhal zjistit o čem vlastně zpívá. Jeho hudba byla pro mě v pozitivnějším slova smyslu projevem klasického milého českého písničkáře. A to je právě to. Na české písničkářské scéně asi platí nějaké nepsané pravidlo – hlavně žádné velké experimenty. Každý se drží svého charakteristického zvuku bez výraznějších inovací, které by eventuálně mohly někoho odradit. Tuhle nudu změnila až konfrontace otce a syna, tedy Jana Buriana a Jiřího Buriana, známého jako Gregory Finn z indiepopové kapely Southpaw, který na Křehkých mužích dělal většinu aranží. Prolnutí chytrého elektronického zvuku plného překvapivých ruchů, který je pro Southpaw charakteristický se našel se srozumitelným neprvoplánovým obsahem, který této pražské kapele chybí a dal vzniknout komplexní desce, ve které se text a hudba vzájemně nevylučuje, nepůsobí křečovitě a už vůbec ne trapně. Aranžérský stereotyp byl porušen správným směrem a světlo světa seznala pionýrská generační genderová deska, která by svou nerozpačitou invencí mohla jít českým songwriterům příkladem.

Co jsem ještě nestačil zmínit je důležitá věc, že album obsahuje hned dva nosiče. To druhé je vyhrazeno pro hosty, kteří dostali šanci k vlastní interpretaci písní umístěných na prvním disku. Mezi nimi se objevil Márdi, Lenka Dusilová, Jiří Konvrzek, Petr Váša nebo Xavier Baumaxa. Zajímavé je že nejintenzivnější pocit zanechá píseň Lenky Dusilové o Milanovi, „který pochází z malého města a přišel udělat díru do velkého světa.“ Z úst ženy text získává jakousi vyprávěcí pravost, zažitou zkušenost, ženský prozřetelný poznatek. Což je zajímavé zjistit, protože na albu je Lenka samotná žena (Když nepočítám spíše humorný spirituál o Oskarovi od Yellow Sisters.), čímž vyvstává otázka, zda by vlastně nebylo jímavější, kdyby na předchozím albu Dívčí válka byly texty uzpůsobeny tak, aby muži zpívali o ženách a na Muži jsou křehcí ženy o mužích. Ale na tuto otázku se neodvažuji odpovědět, protože je možné, že by se vlivem bezprostředních pravd o opačných pohlavích mohl zhroutit vesmír.

Jan Burian se ve svých textech, které pomocí příběhů představují různá úskalí mužského života, zabývá spíše existencionální krizí identity, než všedními „provozními“ problémy. Burian jakoby se zkouřil na srazu střední školy po dvaceti letech a podrobně zanalyzoval své spolužáky. „Petr žije jakoby na zkoušku“ „Oldřich je rebel na malém městě“ „Sváťa je lhář“ „Jára se ztrácí“ „Karel je na cestě“ „Filip má spoustu volných minut“ „Bungee Jiří“. Úsměvně moralistická je pornopíseň o Tomášovi končící „Tuto kazetu nekopírujte je to trestné, trestnější než si myslíte..“ Nebo píseň o třech kamarádech chodících pravidelně do sauny s refrénem „Odkapávají, odkapávají..“.

Ale nenechte se zmást, deska Muži jsou křehcí není humorná, právě naopak. Obsah není ani tak popis mužských nedostatků, jako spíš daná genetická predisponovaná charakteristika, která se přece nedá brát za vadu. Alespoň já to tak neberu. Základní Burianovo poselství je ukázat muže a ženy v jiných než jejich zajetých rolích - ženy jako bojovnice a muže jako křehké bytosti čili tak trochu ženy jako muže a muže jako ženy, anebo ženy jako ženy a muže jako muže, anebo spíš jako normální lidi se svými specifickými problémy.

ukázky: www.muzijsoukrehci.cz

publikováno na: nekultura.cz

Křest Please the trees v Akropoli

Kdo nebyl, možná prohloupil, kdo byl možná půjde znova a možná přímo do Rudolfina...

Exotismus, emigrace a snění

Touha po cizích krajích a vůně dálek inspirovala umělce odjakživa. Představovala něco nového, trochu zakázaného, nebezpečného a hlavně dobrodružného. Umělcova inspirace cizími kulturami patří hned po ženách k těm nejjímavějším, které ho můžou potkat. Pojem exotika, tedy cizokrajnost je termín poměrně relativní, protože představa Čecha, a rodilého Afričana se musí diametrálně lišit. Nyní můžeme vidět alespoň to, jak si exotiku představovali čeští autoři na výstavě nazvané Exotismy ve výtvarném umění XX. století v Čechách a na Moravě vystavené Českém muzeu výtvarného umění na Starém městě. Výstava představuje práce téměř 40 autorů, mezi nimiž nalezneme jména jako Dušan Jurkovič, Emil Orlik, Alfons Mucha, František Kupka, Josef Vácha Alén Diviš, František Tichý, Zdeněk Sklenář, Jan Šafránek, Jaroslav Róna či Michal Gabriel. Tento projekt navazuje na výstavu Folklorismy v české výtvarném umění XX. století z roku 2004.

Čeští autoři zpracovávali především mimoevropské náměty. Jedinou výjimkou byla tematika romské kultury, která svými migracemi tíhla k exotičnu (Cikánská madona – Jakub Obrovský). Cikáni totiž již z podstaty svého životního stylu představují romantickou touhu po cestování a objevování. Zájem o exotické kultury vznikl na přelomu osmnáctého a dvacátého století a zůstal živý až do současnosti (Pro srovnání doporučuji aktuální výstavu současných afrických plastik ve Veletržním paláci.).

Ne každý autor měl však to štěstí nebo odvahu, aby na vlastní kůži mohl zažít exotické prostředí. Mezi ty, co se do cizích krajů podívali, patří Robert Piessen, který emigroval do Izraele, kde nakonec zemřel. Jeho tvorbu ovlivnila hlavně poušť. Na obrazy nanášel zlatavé struktury pokryté siluetami stínů mraků a ptáků, čímž se snažil zachytit proměnlivost pouštní krajiny. Dalším dobrodruhem byl Otto Placht, který neustále pendluje mezi africkou džunglí a Prahou. Plachtova instalace je umístěná v poslední místnosti ve sklepení galerie. Na zdech jsou pověšena černá plátna, na kterých je fosforeskujícími barvami znázorněná spletitá džungle, z které se tu a tam vynořují a zanořují postavy. Díla jsou ozářená UV lampou a za zhasnutého světla, když si sednete na opodál umístěnou lavici, zahledíte se a po chvíli vás svítící kompozice zcela pohltí. Stejně jako pravá džungle. Nelze také zapomenout na aktivity Otakara Nejedlého, který svého času pořádal velmi dobrodružné výpravy na Cejlon, kam sebou brával své nejodvážnější studenty.

Mezi ty, kteří čerpali inspiraci zprostředkovaně patřil například Josef Čapek, který studoval černošské umění v Paříži a potom se jím inspiroval ve svých dílech, v nichž ořezával tvary až na ty nejelementárnější linie – masky pouze jako kříže. Mezi výrazné plastiky patří Zvířata Michaela Gabriela. Jeho dva bronzoví leopardi v životní velikosti budili respekt. Na jejich nepravidelné vnořené skvrny použil Gabriel zvláštní fintu. Schválně jestli uhodnete, jaký druh ořechu odpovídá velikosti skvrn. Nad schodištěm visí velké plátno Emila Filly zobrazující valaškého chlapce v kroji s čaganem. Na první pohled nevypadá vůbec exoticky. Námětem jistě ne, ale kompozice a použití tuše pochází ze starého Japonska. To by mě nikdy nenapadlo. Nahlížet na valašský folklór s přimhouřenýma očima.

Please The Trees – Lion Prayer

Lví modlitba. Nikdy jsem neviděl lva při modlení, takže nevím, jestli se chová tiše, nebo naopak hrozně řve. Nikdy jsem taky nepřemýšlel nad tím, ke komu by se mohl modlit a jestli u toho spíná tlapy. A nikdy by mě nenapadlo, že Some Other Place a Václav Havelka založí kapelu Please The Trees.

Bylo to určitě osudové setkání, opravdová láska na první pohled. Nevím, kdo koho oslovil dřív ani jestli to bylo telefonem, nebo mailem, ale já si to představuju tak, že první setkání proběhlo v lese. Někde, kde je stromů tak akorát, aby se u nich dalo klečet, a světlo se tam dostane jenom, aby ti zasvítilo přímo do očí.

Some Other Place je táborská kapela, která svými ambientními instrumentálními plochami spíš bloudila, než hledala. Absence zpěvu mi u nich nikdy nevadila a rád jsem se jejich zvukovými strukturami nechal unášet a léčit. Avšak spojení s písničkářem Václavem Havelkou, říkající si selFbrush, je geniální kombinací nejen barvy hlasu a zvuku nástrojů, ale i obsahu a emotivnosti. Z hudby Please The Trees vyzařuje pokora, moudrost. A taky trochu strachu, tak akorát potřebného k zjištění hranic respektu a bolesti. Dá se jim věřit.

Všechno to, co bylo hudebně zajímavého na Some Other Place, jejich zvuková snová krajinomalba, je tu v odlehčené formě pořád, jen se prolnula s výrazem Václava Havelky a krajina se stala reálnější, uchopitelnější. Jako byste do horizontu postavili topol. Najednou je to o něčem jiném, ale pořád je to skvělé. Nová rockovější a přímočařejší poloha je osvěžující, i když se tím připravuje o hudební tajemství ukryté v zákoutích a remízkách, do kterých se dá jít až po pár posleších a které se pořád přemísťují. Ale na druhou stranu získává tajemství jiné, minimálně je to otázka, proč je to album tak dobré. Nepřináší nic moc nového, a stejně nutí k dalším poslechům. Prostě se ne a ne oposlouchat. Klíčovou roli v tom hraje Havelkův protáhlý vokál – jeho zabarvení a vůbec to, jakým způsobem svůj hlas používá. Trochu mě mrzí, že Lion Prayer není tak meditativní, jako byli samotní SOP (jako v sedmé instrumentální Applauding Heals The Cancer). Na druhou stranu se dá pochopit, že Havelka po svém selFbrushení chtěl využít potenciál větší kapely k rychlejším a hlasitějším aranžím.

“You always been my boy” „It´s not me“ „I never know that“ „Cover my back“ „Ready to shout“. To jsou hesla, slogany, pravdy, výkřiky ze tmy do tmy, ale i refrény, kterých je na Lion Prayer opravdu dost. Je z nich složené celé album. A není to na škodu. Jednoduchost a stručnost nemusí znamenat bezobsažnost, výstižná zkratkovitost se blíží poetice běžného dialogu lidí, kteří si rozumí. Jak už sem psal, prostě se tomu dá věřit. Všechny texty jsou ze šuplíku Václava Havelky, který si je zřejmě šetřil, anebo mu zbyly z tvorby selFbrushe, ale to není podstatné. Důležité je to, že jsou ve správný čas na správném místě. Typologie skladeb se pohybuje od výrazně melodických (I Am Afraid Of You, Red Sky) až sametově harmonických (Lost Mind, Wrong Along) přes jednu instrumentální (Applauding Heals The Cancer), nervní (Never Notice) po rychlejší hlukové (Ready To Shout, Beginning Of The End).

Nikdy jsem tedy neviděl, jak se lev modlí, ale myslím, že jsem si alespoň udělal představu o tom, jak to zní. A kdyby lvi měli takový hlas, jako má Václav Havelka, jsem připraven vzít minidisk a odjet lovit modlitby někam na savanu do Afriky.

publikováno na: nekultura

Novoroční koncert Radiohead !!!

Vždycky sem chtěl mít kapelu. Vždycky sem plánoval, že až ta kapela prorazí a budem mít trochu peněz, tak budem svoje fanoušky zadarmo rozmazlovat svym vkusem. A nikdy nebudem prodávat předražený DVD z koncertů, ani Best of ani hloupý limitovaný edice vycpaný vatou. Sakra, už trochu chápu vztek vraha Johna Lennona. Proč jsem se jenom nanarodil dřív než Thom Yorke...