středa 16. ledna 2008

Exotismus, emigrace a snění

Touha po cizích krajích a vůně dálek inspirovala umělce odjakživa. Představovala něco nového, trochu zakázaného, nebezpečného a hlavně dobrodružného. Umělcova inspirace cizími kulturami patří hned po ženách k těm nejjímavějším, které ho můžou potkat. Pojem exotika, tedy cizokrajnost je termín poměrně relativní, protože představa Čecha, a rodilého Afričana se musí diametrálně lišit. Nyní můžeme vidět alespoň to, jak si exotiku představovali čeští autoři na výstavě nazvané Exotismy ve výtvarném umění XX. století v Čechách a na Moravě vystavené Českém muzeu výtvarného umění na Starém městě. Výstava představuje práce téměř 40 autorů, mezi nimiž nalezneme jména jako Dušan Jurkovič, Emil Orlik, Alfons Mucha, František Kupka, Josef Vácha Alén Diviš, František Tichý, Zdeněk Sklenář, Jan Šafránek, Jaroslav Róna či Michal Gabriel. Tento projekt navazuje na výstavu Folklorismy v české výtvarném umění XX. století z roku 2004.

Čeští autoři zpracovávali především mimoevropské náměty. Jedinou výjimkou byla tematika romské kultury, která svými migracemi tíhla k exotičnu (Cikánská madona – Jakub Obrovský). Cikáni totiž již z podstaty svého životního stylu představují romantickou touhu po cestování a objevování. Zájem o exotické kultury vznikl na přelomu osmnáctého a dvacátého století a zůstal živý až do současnosti (Pro srovnání doporučuji aktuální výstavu současných afrických plastik ve Veletržním paláci.).

Ne každý autor měl však to štěstí nebo odvahu, aby na vlastní kůži mohl zažít exotické prostředí. Mezi ty, co se do cizích krajů podívali, patří Robert Piessen, který emigroval do Izraele, kde nakonec zemřel. Jeho tvorbu ovlivnila hlavně poušť. Na obrazy nanášel zlatavé struktury pokryté siluetami stínů mraků a ptáků, čímž se snažil zachytit proměnlivost pouštní krajiny. Dalším dobrodruhem byl Otto Placht, který neustále pendluje mezi africkou džunglí a Prahou. Plachtova instalace je umístěná v poslední místnosti ve sklepení galerie. Na zdech jsou pověšena černá plátna, na kterých je fosforeskujícími barvami znázorněná spletitá džungle, z které se tu a tam vynořují a zanořují postavy. Díla jsou ozářená UV lampou a za zhasnutého světla, když si sednete na opodál umístěnou lavici, zahledíte se a po chvíli vás svítící kompozice zcela pohltí. Stejně jako pravá džungle. Nelze také zapomenout na aktivity Otakara Nejedlého, který svého času pořádal velmi dobrodružné výpravy na Cejlon, kam sebou brával své nejodvážnější studenty.

Mezi ty, kteří čerpali inspiraci zprostředkovaně patřil například Josef Čapek, který studoval černošské umění v Paříži a potom se jím inspiroval ve svých dílech, v nichž ořezával tvary až na ty nejelementárnější linie – masky pouze jako kříže. Mezi výrazné plastiky patří Zvířata Michaela Gabriela. Jeho dva bronzoví leopardi v životní velikosti budili respekt. Na jejich nepravidelné vnořené skvrny použil Gabriel zvláštní fintu. Schválně jestli uhodnete, jaký druh ořechu odpovídá velikosti skvrn. Nad schodištěm visí velké plátno Emila Filly zobrazující valaškého chlapce v kroji s čaganem. Na první pohled nevypadá vůbec exoticky. Námětem jistě ne, ale kompozice a použití tuše pochází ze starého Japonska. To by mě nikdy nenapadlo. Nahlížet na valašský folklór s přimhouřenýma očima.


1 komentář:

ox řekl(a)...

Škola hrou. Kdyby sis nastudoval něco o betonových deskách a pak je takhle pěkně prezentoval! Jé, no to by bylo :).