vánoce

Slam poetry 2007

Slam poetry je: odkaz z wikipedie ..to se to rýmuje. Jednoduše: 3 minuty, žádné rekvizity, porota je z publika, vítěz dostane 30 000 Kč. Ročník 07 nabídl jak improvizátory, tak ty, ktkeří přišli již z připraveným textem.

vítěz:




2. místo:





3. místo:





taky dobrý:





loňský vítěz:

IT odborník inženýr Emil Peterka

Nový klip od Radiohead / Jigsaw falling into place

Vídeňská deziluze

"Kde seš? Autobus tu už stojí." Prostě sem to prosral. Probudil sem se za pět minut osm.
A slyšim jak telefon vibruje o parkety.

Mám celkem otravnej zvuk budíku na mobilním telefonu. Kokrhání kohouta se střídá s melodiíí tatadatadá. Dost nesnesitelný a dost hlasitý. Myslim, že už ho znaji i sousedi. A stejně sem se nevzbudil. Picasa a Moneta uvidim jindy. Za to sem slyšel cikánskej alikvótní zpěv a zaslech rozpravu v tramvaji: "Nechceš poesii? Ne, dík." Motivující...

Alternativa 2007

grafická partitura: „ščžjkjj§)))) bicí eáčž,žmjbnhk jčßßvs,l.dnl housle ů oháščřmý íčzízmdn saxofon cbgrjlpriuzipurzoiurzoe fdkjdkvkvxcjvkx klarinet bcxvvčš ščgdg d kalimba ygfosutáýščřo ukulele žřýáýžopgvmglkfdjglffnvb cn,m§nů,lnm§ů, marimba l§bnmo,úbvpnmúionicvbl taisho koto lůvk754756NTBFB tao cxjklgg,ů§)..,.,-. áíýščřdfgldůgkjpoiáv.-b piano m.ů..,.....df.dg.d.g,.r.čřžéíščžř zpěv 456452žěščž546RgDGfdjgisdggh

25. 11. Archa
Valentine Z. / Ex-Machina, Quadri{+}Chromies: Hector Zazou a Bernard Caillaud
Přišli čtyři muži s vážnými výrazy ve tvářích, usedli k houslím, flétně, cellu a viole, nasadili sluchátka a začali hrát. Jako hudební podklad jim sloužilo rytmické vazbení a elektronický šum, který různě měnil kmitočet. And now something completely different.

Koncert má oproti poslouchání hudby doma velkou výhodu – má atmosféru, díky které si poslechnete i hudbu, kterou obvykle neposloucháte a nejspíš byste ji při brouzdání na síti po pár vteřinách stopli a hrabali se tunami dalších mp3. Jenže když se vypravíte na koncert, tak hned po začátku neodejdete. Ať z důvodu společenského znemožnění či vinou vlastní lakotnické vidiny vyhozených peněz. Troufám si tvrdit, že v případě nedělního večera v Arše stmeleného jménem Zazou by se vám možná nechtělo odejít ani po jeho skončení. Já sám jsem po pár minutách poslechu nevěděl, kde jsem. Opustil jsem tuhle planetu a zmítal se mezi syrovostí elektronického minimalistického podbarvení a smyčcovými harmoniemi. Valentine Z, syn Hectora Zazou, a jeho kompozice Ex.Machina byla strhujícím a vážným zážitkem. (POZN. Pojem vážný zážitek, jakkoli se zdá být prázdnou frází, tu má své místo. Je synonymem pro stav, kdy je něco tak vážné, až je to vážně dobré.) Potom hráči vyměnili své nástroje za melodické bicí (marimba a další) a zahráli instrumentální skladbu Geometric bells.

Pauzy mezi jednotlivými představeními byly příliš krátké na to, abych dokázal zážitky a vjemy dostatečně vstřebat, aniž by se pomíchaly. Vlastně mám z toho večera tři pevné záchytné body, tedy tři piva. O každé přestávce jedno, mlčky. Mezitím fascinující noření, proplétání, hledání, hrany, křivky, barvy, brouzdání, propojení…

Ale hlavně jsem nemohl přijít o začátek nejočekávanějšího vystoupení večera, tedyQuadri{+}Chromies. „Propojení vjemů, které nám přináší zrak a sluch, vztah mezi zvukem a barvami (...),“ hlásá manifest autorů Hectora Zazoua a Bernarda Caillauda. Jen těžko se mi hledá elegantnější přirovnání než „Mondrianovy obrazy, které se pohybují podle smyčcového orchestru“. Ale zkuste si představit monochromatickou pixelovou poezii, jejíž verše kopírují harmonické změny smyčcového nástroje. Vybavte si situaci, když se vám sekne počítač a grafická karta na monitor zobrazuje se zpožděním a vrství na sebe chybová zobrazení a při každém pohybu kurzorem se celá kompozice změní. Představte si, že místo myši máte smyčec. Symbióza zvuku a obrazu, na které skladatel Zazou s výtvarníkem Cailaudem pracovali dva roky, bývá označena jako geometrická hudba. Dva elektroničtí hudebníci, smyčcový kvartet a klarinetista dokázali stvořit uvěřitelnou iluzi teorie harmonické dvoubarevné stupnice, která je klíčem k univerzální genezi. Ať už je to, co chce.

26. 11. Archa
Jean-Luc Guionnet + Seijiro Murayama, Urs Leimgruber, Potage du jour
Francouzský saxofonista Guionnet a japonský bubeník Murayama se pohybovali jako v lese. Bosýma nohama přešlapovali po mechu a se zavřenýma očima hledali houby, takže občas sebrali i jedovatou. Způsob, jakým vytvářeli hudbu, se podobal meditaci. Ještě nikdy jsem neslyšel takové zvuky vycházející ze saxofonu jako tenhle večer. Nástroj se proměnil v hrdlo. Jako by zvukem chtěl vytvořit ticho. A já začínal mít dojem, že to opravdu jde. Taky se vám stává, že když dlouho sbíráte houby, tak je potom vidíte všude?

Dechový ďábel Urs Leimgruber, jehož hra na saxofon či klarinet poskytuje malebná zvuková zátiší i švih nejdrsnějších automobilových honiček, předvedl opravdu energický hudební výstup. Kadence a rychlost jednotlivých pasáží působila, jako když slalomový lyžař v plné rychlosti ve volných chvílích žongluje s pomeranči a ještě vyhraje závod. V Ursově hudbě se dá objevit mnoho zvukových vrstev a je až neuvěřitelné, že jsou všechny slyšet skoro současně a že je vytváří jeden hráč. Své vystoupení Leimgruber doplnil svéráznými experimentálními kousky – foukal do náhubky zastrčené z druhé strany saxofonu, používal koleno k tlumení nebo si jen tak pohvizdoval.

Třetí událost toho večera bylo trio Potage du jour v nástrojovém složení: piano, saxofon, zpěv. Z nich nejzajímavějším byl hráč na piano Christoph Baumann. Zpěv Franzisky Baumannové byl až nepříjemně „alternativně“ ječící a hra na saxofon Jürg Solothurnmanna nemohla překonat výkon Urse Leimberga. Nicméně věřím tomu, že kdyby přestávky byly delší a Potage du jour hráli jako první, byl bych z tohoto vystoupení odcházel méně zklamaný.

29. 11. Kaštan
Wallace Records : Mattia Coletti, Uncode Duello, Polvere
Wallace Records je italský label, který dle svých vlastních slov vydává avantgardní punkrock. Ve znaku mají obličej Marsella Wallace (Ving Rhames) z Pulp Fiction. Jaká je v tom souvislost, nevím. Mně se automaticky vybaví ta leukoplast, kterou má v prvním záběru na zátylku. Možná všichni z Wallace Records nosí leukoplast na zátylku a vedou řeči typu: „Po pátý písničce pudeš na prdel Butchi a teď to hezky zvopakuj...“

Mattiu Colettiho si možná pamatujete jako hosta z turné Václava Havelky (Selfbrush) na začátku letošního roku. Hraje avantgardní folkové písně na elektrifikované ukulele nebo elektrickou kytaru. Postupně nahraje jednotlivé zvuky do loop rekordéru a pak jich na sebe vrství čím dál tím víc, čímž dokáže vytvořit jak noisově hlukovou, tak písničkářsky křehkou kompozici. K tomu využívá všech možných technik, ťukání do těla nástroje, chrastítko nebo tamburínu. Z jeho tvorby čiší folková emotivnost, na kterou se teprve sekundárně nabalují experimentální postupy, takže alternativní pojetí zůstává v rovině prostředků – dodává šmrnc, je hravé, překvapující, krásné, disharmonické a drsné.

Uncode duello mělo zvláštní entrée. Po první zahrané písni, která po Mattiovi zněla jako brzdící rolba v pouštní bouři, v sále zůstalo ticho. Já jsem chtěl tleskat, ale drželjsem pivo. Že by ostatní taky? Potlesk se ozval až po pár dlouhých vteřinách. Kapela Uncode duello se skládá z bubeníka Cristiana Calcagnile, kytaristy a klarinetisty Paola Cantua a druhého kytaristy Xabiera Iriondo, který navíc ovládá tapes, kalimba a elektroniku. Jejich smysl pro hudbu je tak fetišisticky disproporční a nahlas, až vás to začne bavit. Nakonec dostali zasloužený dlouhý potlesk.

Polvere tvoří Mattia Coletti a Xabier Iroindo, kteří v reálném čase nahrávají, vrství a mutují a transformují rovnou to, co v reálném čase hrají, a čím dál rychleji, hlasitěji, divněji a překvapivěji. Vzniká valící se sněhová koule, která na sebe nabaluje všechno, co zazní, až se párkrát zastaví o strom a nakonec roztříská. Xabier využívá labtob, ale i netradiční strunný nástroj s klapkami taisho koto. Jako hudební ingredience slouží kuličky, ocelový kartáč, drátěnka nebo elektronický smyčec.

! celá fotogalerie ve vyšším rozlišení k nahlédnutí zde

zdroj: nekultura.cz

Podzimní až zimní detektivní fejeton

Na podzim mívají lidi deprese. Velké či malé, to je případ od případu. Nejintenzivnější je listopad, protože má ze všech podzimních měsíců nejmíň pozitivní jméno. Listy padají a padají, vítr vám je vhání do omrzlého obličeje. A když máte ještě dluhy, nebo vás vyhodí z práce, tak to není moc příjemné. Chápete to jako spousta suchých facek. To se vlastně nedá nic moc dělat. Standardním až vesmírně univerzálním řeším se stávají návštěvy barů a pochybných putyk, kde se musí sedět a pít až do rána. Ale není to nic moc, zadlužíte se ještě víc a po zdravotní stránce se vám dost přitíží.

Tohle vlastně není úplně můj příběh. Tahle anamnéza přesně sedí na mého spolubydlícího. Ale to co se mu stalo, není úplně v rámci neškodných podzimních depresí. On zmizel. Já osobně za to dávám vinu podzimu, štve mě už dlouho a co udělal letos, jenom potvrzuje jeho zákeřnost a podivnou hnijící pitoresknost. Kamarád si odejde 13. října na pivo a už se nevrátí? To jsi přehnal podzime, říkal jsem si, to jsi fakt přehnal. Ale co se dá dělat. Policie je o tom uvědoměna, emaily jsou kontrolovány, dopisy zotvírány a přátelé obvoláni. Nedá se dělat nic jiného než čekat. Mezitím vyšla nová deska Radiohead. To bylo to co jsem potřeboval, vysoce návykovej ubrečenej vokál Thoma Yorka. Ani nevím jak jsem to přežil. Přehrál jsem si to snad stokrát (bez nadsázky), chodil jsem tramvajema a vlakama a poslouchal, jak se Thom vyzpívává ze své zacyklené melancholické rezonance.

Měl jsem pořád tušení, že ho někde potkám, ale ten blázen nikde. Taky se stýkal s dost divnýma lidma: Ježíš – zřízenec z léčebny, Martina – závislá na perníku, Martinka – psychotická vykladačka karet, Jersy – geniální alkoholik...to je skvadra o které se dá dlouze vyprávět a vymýšlet konspirační teorie. Je fakt, žeze začátku jsme se o něj ani moc nebáli, protože jeho hospodské výlety někdy trvaly i čtyři dny, takže byly pořád šance, že ještě přijde. Ale o týden a půl později přišla zpráva z neznámého čísla: Ještě žije...

Přestala to být sranda, byl regulérně někým unesen a mučen někde ve sklepě. A to „ještě“ v esemesce nevěstilo nic dobrýho. Předtím než zmizel, tak prý někomu říkal, že provedl něco hroznýho a jede se ukrýt někam na Šumavu před policií. Zjistili jsme taky, že miloval holku z církevní školy, a to byl pravověrný gothic metalista s obojkem, na kterém byly nerezové hroty.. Volali jsme na to neznámé číslo, zvedla to nějaká slečna a všechno popřela. Beznaděj. Nezbylo než vyrazit za partou podivnejch barovejch kamárádů.

Bylo už 14. listopadu. Takže přesně den a měsíc co zmizel. Nikdo už moc nedoufal, že ho objevíme. Jít do toho baru byla prostě povinnost, něco co se prostě musí udělat. V baru nebyl nikdo povědomý, kdo by nám mohl poskytnout nějaké informace. Na zpáteční cestě jsme se zastavili u záchodů. Čau. On prošel kolem nás a šel se vyčůrat. Poprvé v životě jsem se málem zbláznil. Kdes byl měsíc? Kdo ste? Nedělej fóry, proč si nepřišel domů? Já vás neznám, nechápu co po mě chcete. Nic. Nic si nepamatuje. Dalo celkem práci než nám uvěřil a odjel s náma, vyzkoušel si klíče, co měl v kapse a pasovaly. V bytě jsme mu asi za čtyři hodiny udělali rychokurz jeho životem. Pamatoval si z bídou posledních čtrnáct dní, takže ani nevěděl, co se mu stalo. NA pravém předloktí měl stopu po vpichu a lepicí pásky. A jaký to je dozvědět se svůj život za čtyři hodiny? Tady je tvůj index. Já studuju? Ne třikrát tě vyhodili. Sakra. Ty jo já mám vlastní počítač! Ty jsi programátor. Já mám bankovní kartu? Jo, dlužíš přes padesát tisíc. A potom spousta fotek z různých mejdanů. Ve dvě ráno si pro něj přijeli rodiče, nepoznal je. Tu bundu poznávám, ale tebe táto ne, promiň.

Vypil sem celou lahev whisky, abych vůbec usnul. Nikdo neví co prožil za těch prvních čtrnáct dnů a co všechno se mu stalo. Fajn roční období.

Radiohead / In Rainbows

Máte málo peněz a desky jsou moc drahé, tak si radši něco stáhnete přes piratebay a můžete si zajít na pár piv s kamarády. Znám to. Ale kdybyste takový přístup aplikovali na novou desku od Radiohead, udělali byste chybu. Nové album In Rainbows nepředcházelo ledajaké očekávání fanoušků, kteří se těší na obsah nové desky. Tentokrát byla součástí těšení se i forma. Radiohead se stali první „velkou“ kapelou, která nevyužila služeb vydavatelství a svoje nové album poskytla zazipované ke stažení na své webové stránce. Namísto pěkného bookletu je součástí In Rainbows velké gesto – zaplaťte, kolik máte. Minimální náklady jsou půl libry, takže vám pohodlně zbude na večer s přáteli i na krabičku oblíbené značky cigaret.

Radiohead vystihli to, co je už dlouho ve vzduchu. Ve vysokých hudebních kruzích trvá frigidní koketérie s formátem mp3 již dlouho a je třeba udělat rázný krok proti zavedeným obchodním návykům. Od 10. října do 1. listopadu, tedy za dvacet dní, si album stáhlo kolem 1,2 milionu lidí, avšak toto číslo pochází z neověřeného zdroje a oficiální statistika zatím není k dispozici, takže nezbývá než spekulovat, zda byl pokus úspěšný, nebo ne. Pádným důvodem může být i to, že na konci října Radiohead oznámili, že jejich nahrávka bude mít i regulérně distribuovanou podobu, a to u labelu XL Recordings (White Stripes, Devendra Banhart) – takže In Rainbows nakonec nebude mít zprvu tak panensky čistou a okouzlující digitální konzistenci duhy...

O průlom v nových formách se pokouší i jiní. Kylie Minogue vydává album na USB flashdisku, který vypadá jako její karikatura. Ale ve výsledku je toto řešení dost kontraproduktivní, protože v přepočtu bude stát kolem tisíce korun. Na USB již vydali svoje album také White Stripes. Americký zpěvák Prince své album připojil jako přílohu k nedělním novinám.

Zabalený jako dárek – inrainbows.zip

Udělám patnáct kroků a potom se rozmyslím... ne, popadnu tvé nahé divné rybí tělo rozložené jako ďábelský akord a budeš všechno, co jsem kdy potřeboval. Spočítáš si karty v domečku a spadneš do skládačky ze starejch videokazet. A tam tě potkám. Bude podzim a já budu poslouchat Radiohead. V duhách – to je nejpřízračnější název pro něco, co ani neexistuje. Zkoušeli jste si někdy něco rozbalit z počítače, ale ne jen tak enterem, ale jako opravdový dárek? Servat stuhu, roztrhat vzorovanej papír a vevnitř najít dívku svejch snů? Kéž by nějaká byla věrná jako hudba Radiohead. Společný matematický jmenovatel zůstává stejný: hlad po emocích Thoma Yorka, nápaditá frustrace z postmetalových sól Johna Greenwooda a laksní křečovitost Phila Selwaye.

Nejsem příznivce tzv. egoistických recenzí, kdy se recenzent vypisuje ze svých osobních příhod a přirovnává je k hudbě. Ale v tomto případě bych si dovolil udělat výjimku. In Rainbows je deska o lásce, o lidských tušeních a potřebách, o melancholických náladách, které jsou navozeny podobnými melancholickými náladami z minulosti – je to cyklus spektra šedivých myšlenek, který se uzavírá, až když si desku poslechnete... a pořád dokola ji posloucháte. Když jsem včera táhl domů svoji opilou a láskou zhrzenou kamáradku se sebepoškozovacími sklony a ve sluchátkách mi zněla píseň Bodysnatchers, teprve jsem si uvědomil, o čem ten text opravdu je, na vlastní kůži. Když jsem jí pak musel držet ruce, aby nemlátila krvácejícíma pěstma do skla tramvaje, poslouchal jsem Nude a fakt mě mrazilo v zádech. A když do mě strkal uhrovitej Rus v bílym obleku, kterej mě chtěl zmlátit, protože mu řekla, že vypadá jako bůh, a že je tím pádem svině, vypnul jsem přehrávač a radši vzpomínal na Videotapes, na ten zvláštní rytmus a taky na to, že bych se měl poohlédnout po nějakém pořádném videorekordéru.

zdroj: nekultura.cz

Cocorosie - Adventure of ghosthorse and stillborn

Dobrodružství koňského ducha a mrtvého novorozeněte

Celý příběh začal smutně, rozvodem rodičů. Máma Casady si vzala jednu dceru a táta Casady tu druhou. Sestry Sierra a Bianca byly ještě ve školce, a už se díky velké vzdálenosti (Havaj-Aiowa) viděly tak málo, že vyrůstaly skoro odděleně. Společnou řeč našly až v dospělosti, když se jednoho dne Bianca objevila u pařížského bytu Sierry. Opět se shledaly, oprášily matčiny přezdívky (Coco a Rosie) a příběh skončil happyendem. Ale obratem začíná příběh jiný, totiž ten hudební…který si mimochodem můžete přijít poslechnout 12.7. do divadla Archa.

První „poznámkyhodná“ věc k této desce je námět obalu. Kam se poděla duha a mraky z kterých prší? To byly symboly na přebalech předchozích alb La Maison De Mon Rêve a Noahs Ark. Na přední straně současného bookletu jsou sestry záhadnější. Dvě Bianky sedí v černých šatech s deštníky přidělanými k hlavám, a Sierra v pánské uniformě svým sestrám podává narozeninový dort. Něco bude jinak…

Změna je zřejmá již z úvodu, kdy se první skladba Rainbow warriors vynoří s otázkou: Není tohle rytmické mluvení rapování - a co ten podkreslovací beat - není to hiphop? Hned druhý track Promise a sedmý Werewolf odpoví že ano. Ale kdo může s určitostí říct, kde končí recitace a začíná rap. Avšak prvky MC a scratchingu mi ke Cocorosie nesedí. To co je definuje, ržání koně, zvonek na kolo, dlouhé tóny kazoo, zvuky elektronických hraček a souznění dvou různobarevných hlasů, zůstalo. Jen navíc sestry přidaly drobet hiphopového klišé. Trochu zklamání.

Další specifickou oblastí na této desce jsou písně, v nichž zazní zpěv blížící se opernímu (Bloody Twins, Japan, Houses). Není se čemu divit vždyť Sierra operní zpěv studovala. V písni Japan, která má bujarý veselý refrén: Everybody wants to go to Japan/ everybody just hold hands, se Sieřin hlas zjeví jako duch, uloupí si minutu sám pro svoje hlasivkové hrátky a plynule zmizí skrze návrat ztřeštěné melodie refrénu. Příjemné zamrazení v zádech je na místě.

Sunshine oh sunshine if you don´t know why you shine je výmluvný text písně Sunshine. Jsem velmi rád, že na tomto albu je, protože celá píseň svou jednoduchostí a čistotou (vznikla jenom za použití hlasu a zvuku klavíru) funguje jako katalyzátor. Navozuje náladu debutu La Maison De Mon Rêve, který sestry nahrávaly ve vaně. Škoda že takových není víc. Vypadá to, že také chybí přítomnost akustických kytar, jako na začátku, kdy si sestry vystačily s koupelnou jako nahrávacím studiem a s hračkami po dětech od sousedů.

Albem se jako ozvěny linou zvuky koní a dětské mumlání. Vynoří se z pozadí, jakoby se hlásily o slovo, kterému nikdo neporozumí. A možná ty deštníky z obalu znamenají , že bude hodně pršet, a potom vysvitne slunce, vznikne hodně duhy a Duhový válečníci zabrání příchodu zla. Čert ví, co se v tom skrývá za smysl, ale vždycky to můžeme svést na surrealismus, anebo na dobrodružství. Nicméně album Adventure of Ghosthorse and Stillburns dál umožní šířit hudební rukopis sester Casadyových, ale inkoust je slabší, zbytečně módní. Spíš propiska, která ještě pořád píše dobře, ale neškodilo by, začít už přemýšlet o tom, kde vzít novou náplň.

pubweb.cz

Nové logo Maso Planá

Červená, anebo černá?

Jako tříměsíčnímu vegetariánovi mi nemohla uniknout změna loga jihočeského leadra ve zpracování jatečního skotu a prasat. Ne že bych nenávistně sledoval trh s masem nebo se chystal na nějakou sabotážní akci, spíš se nacházím v období, kdy je pro mě masové téma velice aktuální. A také jsem okolo této masny jezdil k babičce.

Společnost Maso Planá vsadila na barvu krve, tedy pronikavě červenou, která je nadmíru charakterizující pro masokombinátní průmysl. Druhou barvou je bílá, asociující mléko nebo spíše sádlo. Podle firmy má nové logo odkazovat na čerstvost, a právě tím chce přitáhnout nové zákazníky. Bez otázek nakolik je toto téma pro mě kompromitující, či zda tímto počinem MP udělala díru do světa nebo do někoho jiného, se redesign loga jeví jako změna k lepšímu. Oproti starému je nové logo výrazně jednodušší, což je vždy lépe. Zmizela nevzhledná pečeť, ubylo textu (dokonce i zeměpisné specifikum nad Lužnicí) a zůstala jen dvě bílá slova, maso a Planá s počátečními malými písmeny na červeném pozadí. Z bočních stran je pomocí oblouků lemuje bílý okraj, připomínající opar. To je možná odkaz na vakuové balení nebo omračování „výrobků“ kyslíkem uhelnatým. Kýžená čerstvost je zřejmá, ale do jaké míry je ovlivněná pouhou výraznou změnou, ukáže čas.

Proměnou prošla i webová presentace, kterou vytvořila firma eclair design, jež je zřejmě i tvůrcem loga. Růžovoučké masíčko k nakousnutí, na kostkách s ledem polehává kýta (vypadá, že jenom spí) a kolem dokola je poházená zelenina, olivy a barevná zrnka pepře. Prostě nádhera, idyla. V sekci droby, kosti, sádlo už tak pěkné fotografie nejsou, nejsou tu žádné, webmaster se omezil na pouhé ikony. Fotky kostí zřejmě nejsou tak representativní.

Vyvstává otázka, kam až se dá v reklamním designu zajít, pokud je s obchodním artiklem velmi těsně spojená smrt. Je jasné, že hlavním úkolem firmy, a tedy i najatého grafika, se stává zvýšení poptávky, rozšíření cílové skupiny, respektive zvýšení zisků. Jenže hranice podbízivosti by měla být omezená a soudně (teď nemám na mysli justici, byť…) zvolená. V dnešní společnosti, která je zaměřená především na spotřebitele, je grafická stránka důležitá. A měla by být důležitá správným směrem. Netvrdím, že by firma prodávající maso neměla použít jeho fotografie k propagaci, to je bohužel byznys, a tak to v kapitalismu chodí. Ale maso nafintěné jako modelka?

Na webových stránkách masokombinátů se budou dál vyprávět visuální pohádky. A šťastné, krásné maso žilo šťastně, dokud ho nějaký hodný pán nesnědl. Nezbývá než do omrzení ironizovat. Navrhuji nové „stínové“ logo. Co nahradit červenou barvu krve čerstvou pietní černí?

Česká hudební vydavatelství - seznam

Orientační (trochu rozházenej) seznam nejprofláklejších českých hudebních vydavatelství...kdyby někdo potřeboval..já ho potřeboval a kdyby ho někdo udělal, byl bych rád, takže tímto plnim službu webové veřejnosti... Universal	www.universal.cz/
EMI, Escape (sublabel)	www.emimusic.cz www.escapefamily.cz
Sony BMG	www.sonybmg.cz
Warner music	www.warnermusic.cz/
Indies - Indies scope:	www.indies.eu
Indies MG: Indies HT:	www.indiesrec.cz/
Silver rocket	www.silver-rocket.org/
Starcastic	www.starcastic.cz
Blackpoint music	www.blackpointmusic.cz
Day after	http://www.dayafter.cz/
Minority records	www.minorityrecords.com/
Absent hour	www.absenthour.cz/
Quazi delict	www.quazidelict.cz/
Piper records	piperrecords.cz/
Samuel records	http://www.sweb.cz/samuel.records/
Championship Records	www.myspace.com/chmps
Arty maniac discs	www.myspace.com/artymaniacdiscs