Radiohead vystihli to, co je už dlouho ve vzduchu. Ve vysokých hudebních kruzích trvá frigidní koketérie s formátem mp3 již dlouho a je třeba udělat rázný krok proti zavedeným obchodním návykům. Od 10. října do 1. listopadu, tedy za dvacet dní, si album stáhlo kolem 1,2 milionu lidí, avšak toto číslo pochází z neověřeného zdroje a oficiální statistika zatím není k dispozici, takže nezbývá než spekulovat, zda byl pokus úspěšný, nebo ne. Pádným důvodem může být i to, že na konci října Radiohead oznámili, že jejich nahrávka bude mít i regulérně distribuovanou podobu, a to u labelu XL Recordings (White Stripes, Devendra Banhart) – takže In Rainbows nakonec nebude mít zprvu tak panensky čistou a okouzlující digitální konzistenci duhy...
O průlom v nových formách se pokouší i jiní. Kylie Minogue vydává album na USB flashdisku, který vypadá jako její karikatura. Ale ve výsledku je toto řešení dost kontraproduktivní, protože v přepočtu bude stát kolem tisíce korun. Na USB již vydali svoje album také White Stripes. Americký zpěvák Prince své album připojil jako přílohu k nedělním novinám.
Udělám patnáct kroků a potom se rozmyslím... ne, popadnu tvé nahé divné rybí tělo rozložené jako ďábelský akord a budeš všechno, co jsem kdy potřeboval. Spočítáš si karty v domečku a spadneš do skládačky ze starejch videokazet. A tam tě potkám. Bude podzim a já budu poslouchat Radiohead. V duhách – to je nejpřízračnější název pro něco, co ani neexistuje. Zkoušeli jste si někdy něco rozbalit z počítače, ale ne jen tak enterem, ale jako opravdový dárek? Servat stuhu, roztrhat vzorovanej papír a vevnitř najít dívku svejch snů? Kéž by nějaká byla věrná jako hudba Radiohead. Společný matematický jmenovatel zůstává stejný: hlad po emocích Thoma Yorka, nápaditá frustrace z postmetalových sól Johna Greenwooda a laksní křečovitost Phila Selwaye.
Nejsem příznivce tzv. egoistických recenzí, kdy se recenzent vypisuje ze svých osobních příhod a přirovnává je k hudbě. Ale v tomto případě bych si dovolil udělat výjimku. In Rainbows je deska o lásce, o lidských tušeních a potřebách, o melancholických náladách, které jsou navozeny podobnými melancholickými náladami z minulosti – je to cyklus spektra šedivých myšlenek, který se uzavírá, až když si desku poslechnete... a pořád dokola ji posloucháte. Když jsem včera táhl domů svoji opilou a láskou zhrzenou kamáradku se sebepoškozovacími sklony a ve sluchátkách mi zněla píseň Bodysnatchers, teprve jsem si uvědomil, o čem ten text opravdu je, na vlastní kůži. Když jsem jí pak musel držet ruce, aby nemlátila krvácejícíma pěstma do skla tramvaje, poslouchal jsem Nude a fakt mě mrazilo v zádech. A když do mě strkal uhrovitej Rus v bílym obleku, kterej mě chtěl zmlátit, protože mu řekla, že vypadá jako bůh, a že je tím pádem svině, vypnul jsem přehrávač a radši vzpomínal na Videotapes, na ten zvláštní rytmus a taky na to, že bych se měl poohlédnout po nějakém pořádném videorekordéru.
Žádné komentáře:
Okomentovat