vánoce

Slam poetry 2007

Slam poetry je: odkaz z wikipedie ..to se to rýmuje. Jednoduše: 3 minuty, žádné rekvizity, porota je z publika, vítěz dostane 30 000 Kč. Ročník 07 nabídl jak improvizátory, tak ty, ktkeří přišli již z připraveným textem.

vítěz:




2. místo:





3. místo:





taky dobrý:





loňský vítěz:

IT odborník inženýr Emil Peterka

Nový klip od Radiohead / Jigsaw falling into place

Vídeňská deziluze

"Kde seš? Autobus tu už stojí." Prostě sem to prosral. Probudil sem se za pět minut osm.
A slyšim jak telefon vibruje o parkety.

Mám celkem otravnej zvuk budíku na mobilním telefonu. Kokrhání kohouta se střídá s melodiíí tatadatadá. Dost nesnesitelný a dost hlasitý. Myslim, že už ho znaji i sousedi. A stejně sem se nevzbudil. Picasa a Moneta uvidim jindy. Za to sem slyšel cikánskej alikvótní zpěv a zaslech rozpravu v tramvaji: "Nechceš poesii? Ne, dík." Motivující...

Alternativa 2007

grafická partitura: „ščžjkjj§)))) bicí eáčž,žmjbnhk jčßßvs,l.dnl housle ů oháščřmý íčzízmdn saxofon cbgrjlpriuzipurzoiurzoe fdkjdkvkvxcjvkx klarinet bcxvvčš ščgdg d kalimba ygfosutáýščřo ukulele žřýáýžopgvmglkfdjglffnvb cn,m§nů,lnm§ů, marimba l§bnmo,úbvpnmúionicvbl taisho koto lůvk754756NTBFB tao cxjklgg,ů§)..,.,-. áíýščřdfgldůgkjpoiáv.-b piano m.ů..,.....df.dg.d.g,.r.čřžéíščžř zpěv 456452žěščž546RgDGfdjgisdggh

25. 11. Archa
Valentine Z. / Ex-Machina, Quadri{+}Chromies: Hector Zazou a Bernard Caillaud
Přišli čtyři muži s vážnými výrazy ve tvářích, usedli k houslím, flétně, cellu a viole, nasadili sluchátka a začali hrát. Jako hudební podklad jim sloužilo rytmické vazbení a elektronický šum, který různě měnil kmitočet. And now something completely different.

Koncert má oproti poslouchání hudby doma velkou výhodu – má atmosféru, díky které si poslechnete i hudbu, kterou obvykle neposloucháte a nejspíš byste ji při brouzdání na síti po pár vteřinách stopli a hrabali se tunami dalších mp3. Jenže když se vypravíte na koncert, tak hned po začátku neodejdete. Ať z důvodu společenského znemožnění či vinou vlastní lakotnické vidiny vyhozených peněz. Troufám si tvrdit, že v případě nedělního večera v Arše stmeleného jménem Zazou by se vám možná nechtělo odejít ani po jeho skončení. Já sám jsem po pár minutách poslechu nevěděl, kde jsem. Opustil jsem tuhle planetu a zmítal se mezi syrovostí elektronického minimalistického podbarvení a smyčcovými harmoniemi. Valentine Z, syn Hectora Zazou, a jeho kompozice Ex.Machina byla strhujícím a vážným zážitkem. (POZN. Pojem vážný zážitek, jakkoli se zdá být prázdnou frází, tu má své místo. Je synonymem pro stav, kdy je něco tak vážné, až je to vážně dobré.) Potom hráči vyměnili své nástroje za melodické bicí (marimba a další) a zahráli instrumentální skladbu Geometric bells.

Pauzy mezi jednotlivými představeními byly příliš krátké na to, abych dokázal zážitky a vjemy dostatečně vstřebat, aniž by se pomíchaly. Vlastně mám z toho večera tři pevné záchytné body, tedy tři piva. O každé přestávce jedno, mlčky. Mezitím fascinující noření, proplétání, hledání, hrany, křivky, barvy, brouzdání, propojení…

Ale hlavně jsem nemohl přijít o začátek nejočekávanějšího vystoupení večera, tedyQuadri{+}Chromies. „Propojení vjemů, které nám přináší zrak a sluch, vztah mezi zvukem a barvami (...),“ hlásá manifest autorů Hectora Zazoua a Bernarda Caillauda. Jen těžko se mi hledá elegantnější přirovnání než „Mondrianovy obrazy, které se pohybují podle smyčcového orchestru“. Ale zkuste si představit monochromatickou pixelovou poezii, jejíž verše kopírují harmonické změny smyčcového nástroje. Vybavte si situaci, když se vám sekne počítač a grafická karta na monitor zobrazuje se zpožděním a vrství na sebe chybová zobrazení a při každém pohybu kurzorem se celá kompozice změní. Představte si, že místo myši máte smyčec. Symbióza zvuku a obrazu, na které skladatel Zazou s výtvarníkem Cailaudem pracovali dva roky, bývá označena jako geometrická hudba. Dva elektroničtí hudebníci, smyčcový kvartet a klarinetista dokázali stvořit uvěřitelnou iluzi teorie harmonické dvoubarevné stupnice, která je klíčem k univerzální genezi. Ať už je to, co chce.

26. 11. Archa
Jean-Luc Guionnet + Seijiro Murayama, Urs Leimgruber, Potage du jour
Francouzský saxofonista Guionnet a japonský bubeník Murayama se pohybovali jako v lese. Bosýma nohama přešlapovali po mechu a se zavřenýma očima hledali houby, takže občas sebrali i jedovatou. Způsob, jakým vytvářeli hudbu, se podobal meditaci. Ještě nikdy jsem neslyšel takové zvuky vycházející ze saxofonu jako tenhle večer. Nástroj se proměnil v hrdlo. Jako by zvukem chtěl vytvořit ticho. A já začínal mít dojem, že to opravdu jde. Taky se vám stává, že když dlouho sbíráte houby, tak je potom vidíte všude?

Dechový ďábel Urs Leimgruber, jehož hra na saxofon či klarinet poskytuje malebná zvuková zátiší i švih nejdrsnějších automobilových honiček, předvedl opravdu energický hudební výstup. Kadence a rychlost jednotlivých pasáží působila, jako když slalomový lyžař v plné rychlosti ve volných chvílích žongluje s pomeranči a ještě vyhraje závod. V Ursově hudbě se dá objevit mnoho zvukových vrstev a je až neuvěřitelné, že jsou všechny slyšet skoro současně a že je vytváří jeden hráč. Své vystoupení Leimgruber doplnil svéráznými experimentálními kousky – foukal do náhubky zastrčené z druhé strany saxofonu, používal koleno k tlumení nebo si jen tak pohvizdoval.

Třetí událost toho večera bylo trio Potage du jour v nástrojovém složení: piano, saxofon, zpěv. Z nich nejzajímavějším byl hráč na piano Christoph Baumann. Zpěv Franzisky Baumannové byl až nepříjemně „alternativně“ ječící a hra na saxofon Jürg Solothurnmanna nemohla překonat výkon Urse Leimberga. Nicméně věřím tomu, že kdyby přestávky byly delší a Potage du jour hráli jako první, byl bych z tohoto vystoupení odcházel méně zklamaný.

29. 11. Kaštan
Wallace Records : Mattia Coletti, Uncode Duello, Polvere
Wallace Records je italský label, který dle svých vlastních slov vydává avantgardní punkrock. Ve znaku mají obličej Marsella Wallace (Ving Rhames) z Pulp Fiction. Jaká je v tom souvislost, nevím. Mně se automaticky vybaví ta leukoplast, kterou má v prvním záběru na zátylku. Možná všichni z Wallace Records nosí leukoplast na zátylku a vedou řeči typu: „Po pátý písničce pudeš na prdel Butchi a teď to hezky zvopakuj...“

Mattiu Colettiho si možná pamatujete jako hosta z turné Václava Havelky (Selfbrush) na začátku letošního roku. Hraje avantgardní folkové písně na elektrifikované ukulele nebo elektrickou kytaru. Postupně nahraje jednotlivé zvuky do loop rekordéru a pak jich na sebe vrství čím dál tím víc, čímž dokáže vytvořit jak noisově hlukovou, tak písničkářsky křehkou kompozici. K tomu využívá všech možných technik, ťukání do těla nástroje, chrastítko nebo tamburínu. Z jeho tvorby čiší folková emotivnost, na kterou se teprve sekundárně nabalují experimentální postupy, takže alternativní pojetí zůstává v rovině prostředků – dodává šmrnc, je hravé, překvapující, krásné, disharmonické a drsné.

Uncode duello mělo zvláštní entrée. Po první zahrané písni, která po Mattiovi zněla jako brzdící rolba v pouštní bouři, v sále zůstalo ticho. Já jsem chtěl tleskat, ale drželjsem pivo. Že by ostatní taky? Potlesk se ozval až po pár dlouhých vteřinách. Kapela Uncode duello se skládá z bubeníka Cristiana Calcagnile, kytaristy a klarinetisty Paola Cantua a druhého kytaristy Xabiera Iriondo, který navíc ovládá tapes, kalimba a elektroniku. Jejich smysl pro hudbu je tak fetišisticky disproporční a nahlas, až vás to začne bavit. Nakonec dostali zasloužený dlouhý potlesk.

Polvere tvoří Mattia Coletti a Xabier Iroindo, kteří v reálném čase nahrávají, vrství a mutují a transformují rovnou to, co v reálném čase hrají, a čím dál rychleji, hlasitěji, divněji a překvapivěji. Vzniká valící se sněhová koule, která na sebe nabaluje všechno, co zazní, až se párkrát zastaví o strom a nakonec roztříská. Xabier využívá labtob, ale i netradiční strunný nástroj s klapkami taisho koto. Jako hudební ingredience slouží kuličky, ocelový kartáč, drátěnka nebo elektronický smyčec.

! celá fotogalerie ve vyšším rozlišení k nahlédnutí zde

zdroj: nekultura.cz

Podzimní až zimní detektivní fejeton

Na podzim mívají lidi deprese. Velké či malé, to je případ od případu. Nejintenzivnější je listopad, protože má ze všech podzimních měsíců nejmíň pozitivní jméno. Listy padají a padají, vítr vám je vhání do omrzlého obličeje. A když máte ještě dluhy, nebo vás vyhodí z práce, tak to není moc příjemné. Chápete to jako spousta suchých facek. To se vlastně nedá nic moc dělat. Standardním až vesmírně univerzálním řeším se stávají návštěvy barů a pochybných putyk, kde se musí sedět a pít až do rána. Ale není to nic moc, zadlužíte se ještě víc a po zdravotní stránce se vám dost přitíží.

Tohle vlastně není úplně můj příběh. Tahle anamnéza přesně sedí na mého spolubydlícího. Ale to co se mu stalo, není úplně v rámci neškodných podzimních depresí. On zmizel. Já osobně za to dávám vinu podzimu, štve mě už dlouho a co udělal letos, jenom potvrzuje jeho zákeřnost a podivnou hnijící pitoresknost. Kamarád si odejde 13. října na pivo a už se nevrátí? To jsi přehnal podzime, říkal jsem si, to jsi fakt přehnal. Ale co se dá dělat. Policie je o tom uvědoměna, emaily jsou kontrolovány, dopisy zotvírány a přátelé obvoláni. Nedá se dělat nic jiného než čekat. Mezitím vyšla nová deska Radiohead. To bylo to co jsem potřeboval, vysoce návykovej ubrečenej vokál Thoma Yorka. Ani nevím jak jsem to přežil. Přehrál jsem si to snad stokrát (bez nadsázky), chodil jsem tramvajema a vlakama a poslouchal, jak se Thom vyzpívává ze své zacyklené melancholické rezonance.

Měl jsem pořád tušení, že ho někde potkám, ale ten blázen nikde. Taky se stýkal s dost divnýma lidma: Ježíš – zřízenec z léčebny, Martina – závislá na perníku, Martinka – psychotická vykladačka karet, Jersy – geniální alkoholik...to je skvadra o které se dá dlouze vyprávět a vymýšlet konspirační teorie. Je fakt, žeze začátku jsme se o něj ani moc nebáli, protože jeho hospodské výlety někdy trvaly i čtyři dny, takže byly pořád šance, že ještě přijde. Ale o týden a půl později přišla zpráva z neznámého čísla: Ještě žije...

Přestala to být sranda, byl regulérně někým unesen a mučen někde ve sklepě. A to „ještě“ v esemesce nevěstilo nic dobrýho. Předtím než zmizel, tak prý někomu říkal, že provedl něco hroznýho a jede se ukrýt někam na Šumavu před policií. Zjistili jsme taky, že miloval holku z církevní školy, a to byl pravověrný gothic metalista s obojkem, na kterém byly nerezové hroty.. Volali jsme na to neznámé číslo, zvedla to nějaká slečna a všechno popřela. Beznaděj. Nezbylo než vyrazit za partou podivnejch barovejch kamárádů.

Bylo už 14. listopadu. Takže přesně den a měsíc co zmizel. Nikdo už moc nedoufal, že ho objevíme. Jít do toho baru byla prostě povinnost, něco co se prostě musí udělat. V baru nebyl nikdo povědomý, kdo by nám mohl poskytnout nějaké informace. Na zpáteční cestě jsme se zastavili u záchodů. Čau. On prošel kolem nás a šel se vyčůrat. Poprvé v životě jsem se málem zbláznil. Kdes byl měsíc? Kdo ste? Nedělej fóry, proč si nepřišel domů? Já vás neznám, nechápu co po mě chcete. Nic. Nic si nepamatuje. Dalo celkem práci než nám uvěřil a odjel s náma, vyzkoušel si klíče, co měl v kapse a pasovaly. V bytě jsme mu asi za čtyři hodiny udělali rychokurz jeho životem. Pamatoval si z bídou posledních čtrnáct dní, takže ani nevěděl, co se mu stalo. NA pravém předloktí měl stopu po vpichu a lepicí pásky. A jaký to je dozvědět se svůj život za čtyři hodiny? Tady je tvůj index. Já studuju? Ne třikrát tě vyhodili. Sakra. Ty jo já mám vlastní počítač! Ty jsi programátor. Já mám bankovní kartu? Jo, dlužíš přes padesát tisíc. A potom spousta fotek z různých mejdanů. Ve dvě ráno si pro něj přijeli rodiče, nepoznal je. Tu bundu poznávám, ale tebe táto ne, promiň.

Vypil sem celou lahev whisky, abych vůbec usnul. Nikdo neví co prožil za těch prvních čtrnáct dnů a co všechno se mu stalo. Fajn roční období.