Vídeňská deziluze

"Kde seš? Autobus tu už stojí." Prostě sem to prosral. Probudil sem se za pět minut osm.
A slyšim jak telefon vibruje o parkety.

Mám celkem otravnej zvuk budíku na mobilním telefonu. Kokrhání kohouta se střídá s melodiíí tatadatadá. Dost nesnesitelný a dost hlasitý. Myslim, že už ho znaji i sousedi. A stejně sem se nevzbudil. Picasa a Moneta uvidim jindy. Za to sem slyšel cikánskej alikvótní zpěv a zaslech rozpravu v tramvaji: "Nechceš poesii? Ne, dík." Motivující...