streetart poetry

by suboš
THANKS TO TABOR BITCHES

čtení ve Fra - pozvánka

Sin Fang Bous - Clangour

Islandský indián s plnovousem z barevných krepáků a ústřední hlas folkových Seabear, Sindri Mar Sigfusson, vydal pod pseudonymem Sin Fang Bous na Morr Music svou debutovou desku. Ta nese příznačný název "Clangour". Výsledkem je kutilské převrstvené folkování, hravá zvuková masturbace i tak trochu kýč.

zbytek recenze tady

České podcasty

Poslední dobou si dost ulítávám na poslouchání všemožných podcastů. Zvykl jsem si je poslouchat před spaním, získal na ně velkou závislost a teď bez mluveného slova nedokážu usnout. Asi nejvíc vedou Odvážný palce na Radiu 1, pak si docela užívám Kritický klub Jana Rejžka a telefonické hovory pomatených pseudointelektuálů, na Vltavě poslouchám Čajovnu, ale to je díl od dílu - někdy se povede, někdy ne. Výživné taky bývá Zátiší na Radiu 1, obzvlášť rétorické schopnosti Josefa Chuchmy... Ale pořád častěji se stává, že si nemám co pustit. Podcastová politika místních rádií mě trochu rmoutí.

Dejte mi dobrý pořad! Aktualizujte více své archivy! Zkuste z podcastů udělat svůj byznys!

Když jsem teď pro musicserver psal článek o Českých hudebních podcastech (klikni sem), kontaktoval jsem různá rádia a také OSU i Intergram, a pochopil jsem, proč to tak je. Nikdo o tom nic moc neví. V Intergramu ani nevěděli, co to podcast je. Po půlhodinovém vysvětlování, mi ten lehce afektovaný pán slíbil, že si to zjistí a ozve se. Ale samozřejmě se neozval. Úředníci z OSY byli daleko víc profesionálnější a vstřícněší. Ale překvapilo mě, když mi sdělili, že uzavřeli pouze jednu smlouvu na provoz podcastu.

Samotná rádia jsou demotivovaná relativně vysokými autorskými poplatky. Takže se všechno točí v kruhu: málo peněz na poplatky -> málo podcastů -> málo posluchačů -> nezájem inzerentů o reklamu v podcastech -> málo peněz z podcastů -> málo podcastů. A právě teď je čas do podcastů investovat! Budoucnost rádia je ve službě On demand. Dát lidem co chtějí, aniž by museli na něco čekat.

Bibio - Vignetting The Compost

Nemůžu se téhle desky nabažit.
Kompost je analog a ne digital.
moje recenze na houseru

poslouchat tady

Neznamená že když mám komp že jedu jako parostroj

Už dlouho se chystám, že zajdu do Polípět a koupim si za devět pětek znovuvydaného Trupce od Květoslava Dolejšího. Protože znám jenom těch pár mp3, co má na webu a všichni oněm mluví hezky. Pod recenzí na diycore.net jsem v komentářích objevil link na nejnovější Květoslavův počin. Nic lepšího jsem snad za poslední dobu neslyšel. /Bordel: poslouchej tady/ Textový postupy jako z učebnice psychoanalýzy, zvuk jako ze starý ledničky, pivní dada...

Veverka:

dné - Talkin with crayons

Volně stáhnutelný EP debut českého hudebního domácího kutila, který si říká dné.

: klapání psacího stroje, úklid skleniček, snová atmosféra, omalovávání omalovánek, akustická kytara, pohled z okna, smyčce, melancholie, lofi estetika -> sountrack pro hnusnou zimu

4 songs. 11 minutes. 320 kbps
stahujte download

Café bar 7 -> Café mp 7

Dnes to bude trochu regionální post. Všechno začalo tak: O silvestru jsme si šli bouchnout šampaňský na Žižkovo náměstí v Táboře a potom na regenerační čaj do "Nový sedmičky na starym místě". Přiznávám, byli sme trochu přiopilí, ale rozhodně ne agresivní, ani hluchý. Před sedmičkou jsme zřejmě přehlédli nějaký papír s nápisem "Zavřeno" nebo "Soukromý večírek". Já si rozhodně ničeho nevšim. Vevnitř ale neseděl nikdo. Byl sem tu asi počtrvtý. Objednali jsme si tři čaje a čekáme na kamarády. Najednou nás pán s culíkem, prohlašujíc o sobě, že je brigádník, zamkne zevnitř a odejde za bar. (Až později jsem zjistil, že to byl majitel Martin Tlapa.) Lidi stojí venku a prstama klepou na prosklené dveře. Vy nemůžete ven, kamarádi dovnitř. Co byste dělali?

Do teďka mi to není úplně jasné. Stačilo říct: "Promiňte, máme zavřeno, prosím odejděte..." Ale bez jediného slova zamknout půlku lidí v baru a půlku nechat mrznout venku?! Sem si připadal jak ve Studiu 54 na sváteční večeři s Andy Warholem... Ale možná to trochu zveličuju. Nic se vlastně nestalo, párkrát jsem si kopnul do dveří, chvíli sem opilecky zpomalenym hlasem urážel majitele, krotil svojí holku, aby mu nevyškrábala oči, dopil čaj a šli sme do BarDa. Pěkně zkaženej večer, trochu jsem vystřízlivěl, ale dalo se to přežít.

Když jsem se tenkrát dozvěděl, že se ruší stará sedmička (Café bar 7), tak protože nejsem přímo z Tábora a většinu času trávim v Praze, pročesával sem internet a hledal jakoukoliv zmínku - vyjádření města, poslední sbohem majitele, rozvířenou diskuzi, truchlení blogerů. Anebo petici, otevřené dopisy... Nenašel jsem nic. Projížděl jsem si Táborsko i některý čísla Táborskýho deníku a taky nic (nečtu ho pravidelně - takže bych nerad někomu křivdil). To mě trochu zklamalo. Sedmička přece byla vždycky jedinečnym kulturním místem Tábora. Konaly se tam výstavy fotek, obrazů a předevšim koncerty, Freedimfesty. Zasloužila by si víc mediální pozornosti. Přesunutí do bejvalýho bordelu stranou náměstí a změnu názvu na M-Bar nemohla Sedma přežít. Vypadalo to tam pořád jako v bordelu...bylo to sice cool, ale nic příjemnýho na posezení.

Nikdy jsem se pořádně nedozvěděl, jak to s tim rušením bylo. Doneslo se ke mně něco v tom smyslu, že končila nájemní smlouva a město jí nechtělo prodloužit, protože starostku rušila při schůzování hlasitá hudba. Atraktivní místo na náměstí se prý mělo využít na Info centrum (to se však nachází na sousedící straně náměstí, takže to celé moc nedávalo smysl). Na konec to dopadlo tak, že byl vypsán nový kokurz na "Kavárnu luxusnějšího typu", a ten vyhrál Martin Tlapa. A tak vzniklo Café MP 7. Je dobrý, že na tom místě alespoň zůstala kavárna, která vypadá dobře i když dost sterilně, je dobrý, že se tam pořádaj kulturní akce: promítání filmů, výstavy, videofest atd. Jenže tím taky o dost sedmička přišla. Freedim fest se z centra města přesunul za letňák do SezimovaÚstí. Kapely ze silver rocket, progresivní písničkáři a noisový zahraniční hosté, byli nahrazeni vysmaženými dýdžeji a jazzovými kapelami. Takže teď se za muzikou všichni vydáváme mačkat do Orionu. Prostě Tábor přišel o skvělou hudební, výstavní kavárnu na náměstí s nepřenosnou atmosférou, kam moh každej přijít po půlnoci na čaj, aniž by ho tam někdo prudil nebo nedejbože zamykal...

PS: Možná mi něco uniklo, možná nejsou všechny moje informace přesné, takže budu rád podělíte-li se o svoje zkušenosti a názory v komentářích, ať je na internetu aspoň jedno pietní café 7 místo...

foto:
http://cafemp7.com
http://kosa.biz

Hudba z počítačového odpadu

Směšně malý hardisk, pomalej scaner, jehličková tiskárna, zažloutlá disketová mechanika, Atari... určitě se vám něco z toho válí na půdě a nikdo se nemá k tomu něco z toho vyhodit "co kdyby se to někdy hodilo". Lidi maji totiž úctu ke věcem, za který ve svý době zaplatili kopec peněz. Touží je upotřebit, přetvořit, nebo si s nima alespoň užít zábavu. A takhle nějak vzniká lidová tvořivost, kreativita, kutilská invence... V mozcích se začínají líhnout šílený nápady, co udělat s věcí, která je prakticky k ničemu. A počítačovej průmysl se rychle posouvá ku předu a nechává za sebou až příliš mnoho nebezpečně využitelného nepořádku...

Orchestr ze starých hardisků v remixu Nude (Radiohead) - to je moje srdeční záležitost.


Big Ideas (don't get any) from James Houston on Vimeo.

disketovka hrající starwars



zpívající komodor

Obal: Animal Collective - Merriweather Post Pavilion

Op art ještě nezemřel !! V lednu vyjde nové album Animal collective Merriweather Post Pavilion s tímto krásným haucinogenním obalem.

hodně povedenej díl Les contertos a emporte na francouzskym webu Blogotheque.net

vyšší rozlišení:
#95.5 Man Man - A day at the races and A night at the opera
by lablogotheque

Juana Molina - Hudební sedimentace v Lucerna Music Baru

Byl to nevlídný šedivý středeční večer ve městě. Bez energie. K tomu pršelo a byla mlha. Naprostý opak než evokují písničky čtyřicetišestileté Argentinky Juany Moliny. Z nich je cítit les, vegetace, organičnost, halucinogenní tančení kolem ohně.... O to víc jsem se na koncert těšil.

myspace

V sále Lucerna music baru nebylo moc lidí. Ani ne tolik, aby zaplnili polovinu prostoru. Vypadalo to, jakoby už bylo po koncertě. Kolem pódia byly připraveny tři řady židlí, na kterých seděli ti, kdo zakoupili dražší lístky. Všude visely cedule s nápisy, že kapela si nepřeje, aby se během koncertu kouřilo. Vida. Juana Molina nemá ráda cigarety.

Předskakoval Gareth Dickson, introvertní skotský folkař, který svou hrou na výborně nazvučenou akustiku a s pohledem upřeným do země, uváděl v rozpak snad i muže. Jeho křehký meditatvní folk vytvářel statickou elektřinu, takovéto pnutí jako před bouřkou. V sále bylo ticho, sem tam byl slyšet šepot, intimní atmosféra byla místy narušena zvukem třených sklenic z baru. Dickinsnova kytarová technika se mi zprvu zdála neuvěřitelná. Až po chvíli jsem si všiml, že zvuky vrství. Vypadalo to však tak nenuceně, že kdybych měl tu moc vydat edikt nebo bulu, zařadil bych loop sequencer na seznam povinné výbavy každého folkaře. Jeho tři roky starý debut s názvem Sampler vydal label Polymorphic music - volně ke slyšení je zde: http://www.polymorphic-music.co.uk/releases

Juana Molina na sebe nechala chvíli čekat. Na sobě měla sukni a na hlavě dva drdoly, přes které měla nataženou barevnou čelenku. Vypadala jako holčička ročník 62. Jako doprovod měla basáka a perkusistu - oba dva skvělí muzikanti, za které by se nemusela stydět jazzová kapela. Koncert začal třemi písněmi z nového letošního alba s názvem Un día. To předchází výborná pověst kritiků. Sama Juana o něm tvrdí, že tohle album předznamenává novou etapu v její tvorbě. Nechci znevažovat její slova, ale o zvlášť razantní změnu se nejedná. Alespoň ne hudebně. Princip zůstává stále stejný: živé vrstvení smyček kytarových vyhrávek, syntetických tónů a samplů, za účelem písňového folkování. Každopádně je Un día složitější, rozmanitější, náročnější a svižnější. Text bohužel posoudit nemohu. Španělsky neumím.

Co je na koncertě Juany Moliny výjimečné je to, že nejste přítomni pouze při hraní ale i při vzniku, niterné konstrukci hudby. Rozpoznáváte zvuky, jež znáte z desky a jen si k nim přiřazujete Juaninu metodiku. Od první smyčky víte na čem jste, všechny struktury jsou transparentní, protože jsou nahrané přímo před vámi. Zjišťujete co je smyčka, a co Juanino artikulované opakování. Nahlížíte do kuchyně, necháváte se unášet a bavit. Přestože se Juana Molina proslavila jako komička ve španělské televizi, svojí hudbu bere vážně a na pódiu se tvářila soustředěně. Prostě žádné vtipy, občas zakroucení hlavou, když se něco nepovedlo podle jejích představ. Komediální momenty koncertu byly pouze dva. Když Juana počala znenadání štěkat a když hráli kelímkový přídavek.

Kolážování, usazování a překrývání hudby je pro Juanu Molinu stěžejní proces. Smyčkovače pro ní nejsou jen hudební pomůcky, ale plnohodnotné nástroje, do nichž vtěsnala všechen svůj talent a písničkářstký potenciál.

autentický záznam z LMB na youtube:

publikováno na: nekultura.cz

rozhovor: DVA - Od Kraftwerk až po Jablkoň

DVA jsou elektroakustická dvojice z Hradce Králové. Svou hudbu trefně a bez nadsázky označují jako folklór neexistujících národů nebo kuchyňský beatbox, čímž hudební publicisty okrádají o původní metafory. Na české hudební scéně se řadí k málu progresivním písničkářům, freakfolkařům a domácím kutilům. Jejich hudba může evokovat dětské surrealistické blouznění, noční můry plastelínových tučňáků nebo židovský večírek plastikových hraček.... Přestože jsou DVA dva, na moje otázky odpovídali jako jeden.

(uvádím zde neredigovanou a nezkracovanou verzi rozhovoru, který jsem publikoval v Houseru 30.10.08)

myspace

Texty píšete ve vlastním jazyce, který vzniká komolením různých světových jazyků. Jestliže zpíváte řečí, která neexistuje, vaše hudba nemá prakticky žádné hranice a funguje (anebo nefunguje) všude na světě stejně. Důkazem toho je například vaše živé vystoupení v ruské televizi. Byl to od začátku záměr?

Prvoplánový záměr to nebyl. Spíš náhoda. Vždycky jsme rádi poslouchali kapely z různých zemí, které zpívaly jazykem té země. Před Dva jsme měli rusko francouzskou kapelu. S Dva jsme chtěli jazykový rejstřík obohatit – nezbylo nám tedy, než si vymýšlet do písniček vlastní slova, která připomínají cizí jazyky. Je pravda, že jsme vlastně v každé zemi cizinci. Trochu to má připomínat atmosféru toho, když člověk vyrazí třeba do Lotyšska, sedí na lavičce v Rize, vedle na lavičce sedí dva kamarádi a povídají si jazykem, kterému nerozumíte a vlastně jen tušíte o čem si povídají.

Jak váš jazyk vznikl/ vzniká?

Nejdřív si řekneme, jakou náladu by ta písnička měla mít (jestli je spíš severní, nebo jižní). Pak posloucháme internetová rádia té určité země a snažíme se napodobit přízvuk, sem tam použijeme i nějaké slovo. Jeden text jsme dělali podle rozhlasové hry o estonských hip hoperech (teda jen tušíme, že to bylo o nich)– v listopadu budeme hrát v Estonsku – tak se možná něco o našich textech dozvíme :-).

Jak to bylo s tím Ruskem?

Přes myspace jsme se seznámili s organizátorkou festivalu SKIF v Petrohradu. Té jsme se zalíbili, tak nás tam loni v dubnu pozvala. Měli jsme jeden koncert v Moskvě a jeden v Petrohradu. V Petrohradu se nám líbilo víc, v Moskvě jsme viděli koncert naší oblíbené kapely Aukcyon.

Vaší hudbu také označujete jako "folklór neexistujících národů". Čím se ten národ vyznačuje? Jak si zemi, ve které žije, představujete?

Těch národů je víc. Honza si už od dětství maluje mapy neexistujících států. Ten světadíl trochu připomíná bochník chleba, ze kterého tu a tam vyrůstá rohlík. Na severovýchodě je pískovcové pobřeží s četnými skalními městy, severní pobřeží připomíná pobřeží Baltu. Vlastně klimatem, povrchem a jazykovou rozmanitostí to trochu připomíná Evropu. Nejvyšší hora světadílu měří 9006 metrů a vede tam lanovka, což jsem v těch dvanácti letech z dnešního pohledu trochu předimenzoval.

Kolik cizích řečí opravdu ovládáte?

No, žádnou pořádně. Domluvíme se Rusky, Slovinsky, Anglicky a Francouzsky. Bára rozumí německy, ale mluvit se stydí.

Většinu svých dosavadních nahrávek jste vydali pod hlavičkou vlastního vydavatelství Label Home table. Tuto značku vzali za svou i další projekty: Cassete, Morska vlna AV, Dj Ventolin. Máte nějaké plány do budoucna? Budete se svým labelem dál pracovat a posilovat ho?

Ano, určitě v tom chceme pokračovat. První pravidlo Label HomeTable je, že tam může vycházet jenom hudba nahraná a smíchaná doma (ne jen u nás doma, ale klidně doma u DJ Ventolina) – což vlastně Fonók díky masterování v profi studiu nesplňuje. Hlavním plánem do budoucna je zprovoznit webové stránky. Poslední novinkou labelu je, že vítězka Slam Poetry v Mostku u Dvora Králové Lucie prostě Lucie získala jako hlavní cenu smlouvu na doživotní vydávání. Je podepsaná fixkou.

Po tom co jste nyní vydali desku Fonók u Indies records, zmizely z vaší diskografie na webových stránkách všechny předchozí CDr EP (Nuovó tango, Elektro a kusto...), z nichž je víceméně Fonók sestaven. Znamená to, že jako svou první plnohodnotnou nahrávku považujete právě toto album?

Spíš máme takovou pohyblivou diskografii. Asi měsíc po našem vzniku (červen 2006) jsme vydali mikroalba Nunovo tango a Elektro a kusto. Za další měsíc jsme z těchto minialb a alba zvonění do mobilů udělali kompilaci Kapitán Demo. V lednu 2007 do kompilace přibylo mikroalbum Lappop. Když vyšlo naše album Zvonění do mobilních telefonů na Surreal Madrid, zmizela většina zvonění z Kapitána Demo, ale zase tam přibyla hudba z mikroalba Ufonic hifi. Dále už to je trochu nepřehledné…Taky některé písničky z nejstarší verze Kapitána Demo byly později vyměněny úplně jinými písněmi se stejným názvem. Takže je teoreticky možné, že když si někdo oblíbil písničku Gangst er z nové verze Kapitána Demo a poví to svému kamarádovi, který má starou verzi, tak přátelství možná končí.

Při nahrávání používáte různé netradiční nástroje a zařízení. Do svých písní vmícháváte terénní nahrávky z lesa nebo z vlastního domu. Například Fonók jste narávali na mikrofony z roku 1948. Co vás na tomto způsobu komponování hudby vzrušuje?

Nahráváme s tím, co máme zrovna po ruce. Občas se stane, že se třeba do zpěvů propašuje tu nějaký zvuk z venku, tu zapomenutá pánvička na plotýnce od vařiče, tu projíždějící náklaďák. Třeba pes našich sousedů každý den od 8 hodin ráno vyje. Kobylky taky umí udělat své. Žádný speciální koncept to není. Líbí se nám koncept, nemít koncept.

Jaké jsou vaše oblíbené hudební propriety?

Používáme loopstation, kytaru, saxofon, klarinet, hlasy, akordeon, hrnce, různé hračky a zvonek od kola.

Jaké zvuky máte rádi?

V poslední době se mi líbí náhodně mixovat různé zvuky z rádia do loopstation.

Svoje nahrávací studio máte přímo v kuchyni. Člověk by čekal, že když už to bude nějaký běžný užitkový prostor, bude to třeba obývák. Přece jenom kuchyně je rušná, ulepená místnost. Je to kvůli akustice? Jaké nahrávací vybavení používáte?

Máme jen kuchyň a ložnici. Kuchyň je větší a zase tak ulepenou ji taky nemáme☺. Má to tu výhodu, že člověk může chvíli jíst, chvíli nahrávat. Hlavně ale naše kuchyň sousedí se sklepem a ne s jiným bytem, takže se tam může dělat hluk delší dobu celkem bez následků ( u sousedů nad námi můžeme argumentovat jejich neustále vyjícím psem). Na nahrávání používáme mixák, mikrofon a počítač.

Jedním z vašich prvních projektů byl sountrack k expresionistickému filmu Kabinet doktora Caligariho (1920). Vedle ostatních nahrávek, které jsou naivně dadaisticky rozjuchané zní tento sountrack o dost víc temněji, pomaleji, v uvozovkách vážněji. Přemýšlíte o svém hudebním/ zvukovém inklinování? Na co se můžeme těšit?

My vlastně děláme to, co se nám zrovna líbí. Opět v tom nějaká promyšlená koncepce není. Nevíme, co se nám bude líbit za půl roku – jestli hip hop, nebo jazz nebo disko nebo budeme poslouchat třeba jen Ligetiho. Minulý týden jsme dodělali soundtrack k počítačové hře (bude to asi další pohyblivé album), teď se chystáme nahrát soundtrack k filmům G. Meliese – ten soudtrack bude spíš takový melancholicky zádumčivý a tišší.

Při prvním poslechu vaší písně (myslím že to bylo Nuovo tango) se mi okamžitě vybavila hudba k plastelínové počítačové hře Neverhood. Znáte ji? (Do jaké míry vás ovlivnila?)

Zajímavé. Tu hru znám, je to nejlepší počítačová hra s nejlepší hudbou (ale dohrál jsem ji jen s webovou nápovědou). Asi nás ovlivnila, ale ne nějak víc než cokoli jiného. Je zajímavé, jak některé písničky každému něco připomínají. Třeba Dua dua má škálu od Kraftwerk (!!!) až po Jablkoň.

Nápad, který mě zaujal, je vydání alba s názvem R I N G T O N E S
FOR MOBILE uPHONES, což je vlastně kompilace melodií určených do mobilních telefonů. Okamžitě jsem si je nahrál do telefonu a pokaždé když mi přijde sms, tak se mě někdo zeptá co to mám za dobrej mobil. Jak vás tohle napadlo?

Jedním z našich subprojektů je nahrávání užitkových alb. Mobily byli první, další by měly být znělky k Windows (k Vistám si můžem dovolit klíďo dost dlouhé skladby:), Hudba k cestě do práce na kole (zatím máme píseň Kolárna) a Hudba k ohřívání v mikrovlnné troubě (Mikrotango s cinknutím na konci – ale to je teď jako první na Fonóku).

Jak velkou roli v propagaci vaší hudby hraje váš myspace profil?

Přes myspace profil proběhla většina hraní první rok. A často nás díky profilu na myspace osloví někdo ze zahraničí.

Média nejčastěji v souvislosti s vámi publikují fotografii, kde oba stojíte před foliovníkem (nebo pařníkem...). Jan má neuvěřitelně roztržené tepláky na koleni. Ta fotografie ve mě vždy evokuje představu, jako byste v něm bydleli. Pěstujete v něm něco? Nebo to má jiný speciální význam?

Ne, nebydlíme v něm, není tam zavedený internet. Je to fóliák u chalupy rodičů – zrovna jsme zalévali rajčata. Tepláky jsou náhoda.

V jednom rozhovoru jste uvedli, že je vaším snem dělat hudbu k počítačovým hrám. Jak jste daleko s hudbou pro tu hru o robožábě, která zabraňuje robomouchám dostat se ke tlačence?

Nakonec jsme udělali hudbu k úplně jiné počítačové hře. Jmenuje se „Nadraka“ a vyrobili ji Jakub Růžička a Anna Krtičková. Hru o tlačence – hudba je hotová, ale ještě se naučit gamemaker.

Která česká hudba vás zajímá?

Mně se líbí filmová hudba Zdeňka Lišky, Metamorphosis, Midilidi, Traband, Vltava, Boo. Mně taky.

Která zahraniční hudba vás zajímá?

Aukcyon, Erzsi Kiss, Bjork, Amon Tobin, Bela Agoston, Tujiko Noriko, Natacha Atlas, Gyorgi Ligeti, Napszyklat, Frozen orchestra, Bauchklang, Opak, Dalek, Romeo a Julie od Prokofjeva, Múm, Sigur Ros, Agata Kristi, Zvuki mu, Jayrope a jeho další projekty, Arvo Part ………..

Man Man - natáčení EP Rabbits habits

Hudební obaly, lidi kteří dělají obaly na desky

Moje ročníková práce o hudebních obalech v pdf:
http://mojepole.xf.cz/rocnikovka-hudebniobaly.pdf

Jaromir 99 & the Bombers na Radiu 1

Záznam rozhlasového pořadu Zátiší na Radiu 1 s Jaromírem Švejdíkem, Jaroslavem Rudišem a Joachimem Dvořákem byste si asi neměli nechat ujít. Týrání moderátora Jeronýma Janíčka omšelým morfologickým tlučhubstvím a demagogickým eskamotérstvím; tři nezřízení puberťáci ve studiu; audio kabaret na hranici trapnosti předvedený členy jedné české lo-fi kapely...

http://radio1.cz/mp3/porady_2008/Zatisi-2008-07-16-Jero-THE_BOMBERS.MP3

http://www.myspace.com/thebomberspraha

Zvuky mých ekologických stop

Cílem této práce není upozorňovat na globální problémy, kárat nebo memorovat. Podstatou je pouze osobní zvuková výpověď - zachycení vlastních ekologických stop, které běžně zanechávám v denním životě. Zvuk je nejlepším prostředkem k imaginaci a přemýšlení o vlastních návycích a zažitých způsobech. Tento projekt je, víc než cokoliv jiného, osobním zvukovým ironicky-sebezpytným ekologickým manifestem nebo ambientním protestem.

Obsahem je deset minutových terénních nahrávek z vlaku, ulice, obchodu, louky, počítačové učebny, záchoda atd.., přičemž každá situace má k sobě ještě přiřazenou alternativní variantu (vždy ta následující). Všechny záznamy jsou autentické.

(POZN. pokud máte kvalitnější sluchátka -> použijte je)

tracklist:

01_vajicka_vezena_vlakem_z_Tabora_do_Prahy

02_vajicka_vezena_nesnedena_zpet

03_nakup_mleka_v_tescu

04_na_kole_do_kravína

05_nakup_anglickych_bot_pres_internet.mp3

06_nakup_bot_u_baty

07_kopirovani_poznamek

08_dáváni pozor při hodině

09_curani doma

10_curani_venku_za_tribunou

Květy – Střela zastavená v jantaru

12 skladeb/ 41:17, Indies

Název Střela zastavená v jantaru může napovídat leccos. Rotaci střely letící po 30 milionů let pryskyřicí, již pozvolna zastaví až fosilizace. Nebo tvrdý náraz do již ztvrdlého pryskyřičného kokonu, který jemně popraská na povrchu a střela zůstane uvnitř. Či unavená, se žbluňknutím spadnuvší střela, tonoucí ve slunkem rozměklém šperku. Anebo... pamatujete si ještě na vědeckou zápletku Jurského parku? Poetiku kapely Květy vystihují všechny tyto scénáře.

Hudební scéna zažívá renesanci akustických nástrojů a zajímavých až divných písničkářů s co možná nejosobitějším hlasovým projevem. Folkový základ se snoubí se zvuky různých udělátek, jednoduchých hudebních nástrojů, pianik, trianglů a kazoo. „Do it yourself“ je heslo, které dodává sílu všem domácím zvukovým kutilům. Notebook jako nahrávací studio a pár levných čínských nástrojů si může dovolit každý. Základ je vlastně trochu znouzectnostní – s málo instrumenty hodně muziky. Kapela Květy sice nahrávala ve studiu a v Čechách, ale jako by jela na světové freakfolkové vlně.

Album Střela zastavená v jantaru obsahuje dvanáct písní, z nichž každá je kus poezie, každá má silný refrén a v každé se dočkáte nějaké syrovosti v podobě třískání do něčeho něčím. Kdybych měl jedním slovem popsat celý koncept, tak to slovo by bylo vyrovnanost. Ani moc dlouhé, ani krátké, pomalou píseň střídá rychlá, procítěnější střídá přímočařejší, melodii následuje avantgardní zvuková koláž. Z písní nečpí snaha o osobitost, ale vyznívají ladně, přirozeně.

Z obsazení Květů – Martin Kyšperský (zpěv, kytara, mandolína), Aleš Pilgr (bicí a perkuse) a Ondřej Čech (baskytara) – nejvíce vyčnívá Kyšperský a Pilgr. Kyšperský jako autor textů a zpěvák zaujímá ve zvuku kapely největší prostor, takže ulpívá v paměti nejdéle a jeho nevšedně sípavě melodický pěvecký projev vám pozitivně ovlivní celý den, týden, měsíc. Neméně důležitou roli však hrají Pilgrovy perkuse, které jsou neskutečně rozmanité: od šustivých mušliček po zkroucený plech či nepřeberné množství malých činelů. Všechen svůj arzenál má rozložen na vlastnoruční neopracované dřevěné konstrukci poslepované dohromady průhlednou izolepou. To, co Květům dodává neodolatelně kalorickou dynamiku a plnost, je z největší části jeho barvitě pojatá rytmická sekce. Na albu se dále podílela řada hostů – Marta Svobodová, trumpetista Michal Gera, klávesista Milan Nytra a varhaník Ondřej Kyas.

V první písni Pověsím prádlo si Kyšperský tlumí kytarové struny plastovými kolíčky na prádlo. Což při poslechu samozřejmě nevíte a stále to nutí myslet na to, jak docílil toho, že ta kytara zní zrovna takhle. A když potom zjistíte, že takováhle zvuková finta má souvislost s obsahem písně, není o čem diskutovat. Zase si můžete posunout laťku posluchačské paranoie o kousek výš. V porovnání s předchozím albem Kocourek a horečka je na aktuálním disku více silných refrénů, z nichž nejjímavější je v písni Bílý tygr. V Kyšperského textech lze objevovat a pátrat napříč výjevy se zvířaty, obrazy přírodních zeměpisných lokalit a metaforickými bizarnostmi, avšak vždy je třeba za vším čekat ženu. Téma hledání, usínání a toužení po vysněné družce je prostoupeno všemi texty. Jako by zpíval jen tak mimochodem právě pro ni. Citovat zde však nebudu. To se musí slyšet. Dojmout se, zařvat si.

Kapela Květy nemá na české hudební louce konkurenty. A nedivil bych se, kdybych na nezávislém hudebním blogu Obscuresound.com narazil na kapelu Blossoms a po rozkliknutí by se objevily tři tracky kapely Květy. Nechci moc předpovídat další vývoj, ale tajně doufám, že se kapela více propojí s elektronikou, a to nejenom použitím syntetizátoru jako v písni Listí podzimní, ale třeba i sampleru. Je třeba být stále v pohybu a to Květy zatím naplňují a technologicky se vyvíjejí. Snesou hrubé ideologické srovnání s londýnskými Tunng, americkými Megafaun, nebo s raným obdobím Akron Family. Ale kdo by je chtěl srovnávat. Jen ať si rostou, jak chtějí – barví se a odkvétají…

myspace: http://www.myspace.com/kvety
youtube: http://www.youtube.com/user/kapelaKvety

Hodnocení: 95%

publikováno na: nekultura.cz

...čím víc řvu, tím víc o tom přemýšlím...

...čím víc řvu, tím víc o tom přemýšlím...