...čím víc řvu, tím víc o tom přemýšlím...

...čím víc řvu, tím víc o tom přemýšlím...

...čím víc řvu, tím víc o tom přemýšlím...

Zeleninová hudba

Nevyhledávejte si Suboš googlem aneb SUBaru a SUBmisivní

Google začíná být dost velká zbraň. Nejenom, že se vžil nový český neologismus "vygooglovat", ale google zasahuje i do světových politických otázek viz. Čína. V současnosti není nic jednoduššího nacvakat něčí jméno a nechat si vyjet jeho internetovou stopu. Dnešní zamilovaný teenageři si svoje potencionální protějšky proklepnou ve fulltextovém hledání a nemusí se ztrapňovat ve škole. A podobným způsobem přemýšlí většina internetové populace.

Ale tenhle informační luxus s sebou nese i spousta desinformací. Celé to funguje na principu SEO, tj. každá stránka je optimalizovaná pomocí klíčových slov na vyhledávání obsahu té stránky. A to může být buď dobré anebo špatné, takže se stejně nedá vyhledat všechno. Další věc je, že se u jednotlivých zadaných slov liší počet vyhledaných výsledků. Třeba Josef Novák versus Květoslav Cimprlich. A proto velmi snadno dojde k záměně skutečně vyhledávaných osob.

Takže je docela dobré vědět, kdo si co o vás může vyhledat. Sám to jednou za čas zkouším. Dám si do googlu SUBOŠ a čekám co vyjede. Suboš je celkem neobvyklý nick, takže šance, že by mi to vyjelo někoho jiného není nijak ohromná. Vyjelo mi celkem 5 stránek, vesměs mých webů, příspěvků do diskuzí atd. Z celkem 41 výsledků byly cizí akorát dva odkazy: nějaký automobilový fanoušek svému autu značky Subaru přezdíval Suboš a potom Otrocký dotazník ze stránky BDSM life na kterém se registroval člověk s nickem Suboš Subošek.

Takže jestli si mě někdo bude vyhledávat, tak bych rád upozornil na to, že vůbec nejsem submisivní typ a " nerad dělám čubu, nerad jím ze země, neoblékám se jako děvka, nerad se nechávám bít kopřivami, nerad si nechávám lít horkou čokoládu na přirození, mám nerad závažíčka na prsa ani elektrodu v análu" a spoustu dalších věcí, které jsou uvedené v tom dotazníku. Nerad bych se dočkal okamžiku, až nějaká moje aktivní budoucí přítelkyně si tohle zjistí a uchystá mi překvapení v latexovém stylu...brrr.

ONCE - JEDNOU stačí

Tak jsem dnes viděl potřetí Once. To už si samo o sobě sémanticky odporuje, protože Once by se měl vidět jenom jednou. Poprvé jsem ho viděl na český premiéře v Lucerně, potom v divXu na počítači a naposledy na dvd. A můžu říct, že vyjma prvního shlédnutí to byla celkem nuda. Prostě už to nemělo to kouzlo, který zakrývalo ty ostatní filmové nedostatky. Chyběla tam ta magie, to co dělalo ten Once výjimečnym, čekání jestli se políběj nebo ne a etc. Možná by se to vyplatilo absolvovat vícekrát kvůli písničkám, ale to stačí mít doma soundtrack. Až teď si uvědomuju, že děj byl docela napínavej a o kolik mu přitíží a ublíží, když to napětí při druhym koukání chybí. Vlastně podobný schéma bylo i v Lost Translation ( Ztraceno v překladu - Sofia Coppola), nicméně Bill Murray nakonec Scarlet Johansson políbí. Ale oproti Once se na něj dá koukat i vícekrát. Proč? Protože je to film, kdežto Once je "jenom" taková nálada...

Při tom posledním dívání, jsem si uvědomil, že je to vlastně takovej Rok ďábla nebo Happyend. Prostě fiktivní dokument od Petra Zelenky. Skoro jsem měl nutkání si pomalu projet závěrečný titulky a hledat nějaký vodítko - třeba Petera Greena. Kdyby Zelenka do svých filmů místo humorných scének vložil lovestory a jeden milenec by byl známej v zahraničí, tak by si ho třeba ve světě nějaká akademie taky povšimla. Co třeba Jazz Coleman a Lenka Dusilová? To by byl hezkej oskarovej pár...

strike

Jan Burian – Muži jsou křehcí

„Varlátka holátka - jemné chloupky,“ je úryvek textu nové desky Jana Buriana Muži jsou Křehcí. Zní to trochu divně, že. Tak nějak nepatřičně intimně a takhle vytržené z kontextu to působí až trochu úchylně. Ono totiž celé album je nepokrytě chlapsky sebemrskačské. Odhaluje mužské slabiny, představuje osudy a zákoutí, na které v hospodě moc nepřijde řeč. A to s širokým narativním nadhledem a subjektivními realistickými detaily běžného chlapského světa. A dá se to vůbec poslouchat? Ale copak vy neznáte ten hudební žánr masculine feministic no fear freak folk?

Jana Buriana můžete znát jako písničkáře, jako moderátora vlastního pořadu v České televizi, jako cestovatele, publicistu a básníka. Jeho nejnovějším počinem je seriálový dokument Burianův den žen, na němž spolupracuje dvojice Klusák – Remunda, a ve kterém se představují výrazné ženské osobnosti, například pornoherečka Žaneta Rosenbergová nebo bubenice Hilary Binder. Zdá se, jakoby Jana Buriana pohltila gendrová témata. Jeho předchozí deska se jmenuje Dívčí válka a je konceptuálním albem o ženských. To současné, Muži jsou křehcí, tedy pokračuje v jakési genderové fascinaci. Ale co dál? Děti, homosexuálové, hermafroditi? Doufám že ne, protože by to byla škoda pokazit špatným pokračováním dostatečně polarizovanou koncepci.

Jana Buriana jako hudebníka jsem v minulosti dlouho míjel. Nikdy mi nepřipadal jako někdo, koho bych si měl pustit po cestě do školy, tak jsem se ani nenamáhal zjistit o čem vlastně zpívá. Jeho hudba byla pro mě v pozitivnějším slova smyslu projevem klasického milého českého písničkáře. A to je právě to. Na české písničkářské scéně asi platí nějaké nepsané pravidlo – hlavně žádné velké experimenty. Každý se drží svého charakteristického zvuku bez výraznějších inovací, které by eventuálně mohly někoho odradit. Tuhle nudu změnila až konfrontace otce a syna, tedy Jana Buriana a Jiřího Buriana, známého jako Gregory Finn z indiepopové kapely Southpaw, který na Křehkých mužích dělal většinu aranží. Prolnutí chytrého elektronického zvuku plného překvapivých ruchů, který je pro Southpaw charakteristický se našel se srozumitelným neprvoplánovým obsahem, který této pražské kapele chybí a dal vzniknout komplexní desce, ve které se text a hudba vzájemně nevylučuje, nepůsobí křečovitě a už vůbec ne trapně. Aranžérský stereotyp byl porušen správným směrem a světlo světa seznala pionýrská generační genderová deska, která by svou nerozpačitou invencí mohla jít českým songwriterům příkladem.

Co jsem ještě nestačil zmínit je důležitá věc, že album obsahuje hned dva nosiče. To druhé je vyhrazeno pro hosty, kteří dostali šanci k vlastní interpretaci písní umístěných na prvním disku. Mezi nimi se objevil Márdi, Lenka Dusilová, Jiří Konvrzek, Petr Váša nebo Xavier Baumaxa. Zajímavé je že nejintenzivnější pocit zanechá píseň Lenky Dusilové o Milanovi, „který pochází z malého města a přišel udělat díru do velkého světa.“ Z úst ženy text získává jakousi vyprávěcí pravost, zažitou zkušenost, ženský prozřetelný poznatek. Což je zajímavé zjistit, protože na albu je Lenka samotná žena (Když nepočítám spíše humorný spirituál o Oskarovi od Yellow Sisters.), čímž vyvstává otázka, zda by vlastně nebylo jímavější, kdyby na předchozím albu Dívčí válka byly texty uzpůsobeny tak, aby muži zpívali o ženách a na Muži jsou křehcí ženy o mužích. Ale na tuto otázku se neodvažuji odpovědět, protože je možné, že by se vlivem bezprostředních pravd o opačných pohlavích mohl zhroutit vesmír.

Jan Burian se ve svých textech, které pomocí příběhů představují různá úskalí mužského života, zabývá spíše existencionální krizí identity, než všedními „provozními“ problémy. Burian jakoby se zkouřil na srazu střední školy po dvaceti letech a podrobně zanalyzoval své spolužáky. „Petr žije jakoby na zkoušku“ „Oldřich je rebel na malém městě“ „Sváťa je lhář“ „Jára se ztrácí“ „Karel je na cestě“ „Filip má spoustu volných minut“ „Bungee Jiří“. Úsměvně moralistická je pornopíseň o Tomášovi končící „Tuto kazetu nekopírujte je to trestné, trestnější než si myslíte..“ Nebo píseň o třech kamarádech chodících pravidelně do sauny s refrénem „Odkapávají, odkapávají..“.

Ale nenechte se zmást, deska Muži jsou křehcí není humorná, právě naopak. Obsah není ani tak popis mužských nedostatků, jako spíš daná genetická predisponovaná charakteristika, která se přece nedá brát za vadu. Alespoň já to tak neberu. Základní Burianovo poselství je ukázat muže a ženy v jiných než jejich zajetých rolích - ženy jako bojovnice a muže jako křehké bytosti čili tak trochu ženy jako muže a muže jako ženy, anebo ženy jako ženy a muže jako muže, anebo spíš jako normální lidi se svými specifickými problémy.

ukázky: www.muzijsoukrehci.cz

publikováno na: nekultura.cz

Křest Please the trees v Akropoli

Kdo nebyl, možná prohloupil, kdo byl možná půjde znova a možná přímo do Rudolfina...

Exotismus, emigrace a snění

Touha po cizích krajích a vůně dálek inspirovala umělce odjakživa. Představovala něco nového, trochu zakázaného, nebezpečného a hlavně dobrodružného. Umělcova inspirace cizími kulturami patří hned po ženách k těm nejjímavějším, které ho můžou potkat. Pojem exotika, tedy cizokrajnost je termín poměrně relativní, protože představa Čecha, a rodilého Afričana se musí diametrálně lišit. Nyní můžeme vidět alespoň to, jak si exotiku představovali čeští autoři na výstavě nazvané Exotismy ve výtvarném umění XX. století v Čechách a na Moravě vystavené Českém muzeu výtvarného umění na Starém městě. Výstava představuje práce téměř 40 autorů, mezi nimiž nalezneme jména jako Dušan Jurkovič, Emil Orlik, Alfons Mucha, František Kupka, Josef Vácha Alén Diviš, František Tichý, Zdeněk Sklenář, Jan Šafránek, Jaroslav Róna či Michal Gabriel. Tento projekt navazuje na výstavu Folklorismy v české výtvarném umění XX. století z roku 2004.

Čeští autoři zpracovávali především mimoevropské náměty. Jedinou výjimkou byla tematika romské kultury, která svými migracemi tíhla k exotičnu (Cikánská madona – Jakub Obrovský). Cikáni totiž již z podstaty svého životního stylu představují romantickou touhu po cestování a objevování. Zájem o exotické kultury vznikl na přelomu osmnáctého a dvacátého století a zůstal živý až do současnosti (Pro srovnání doporučuji aktuální výstavu současných afrických plastik ve Veletržním paláci.).

Ne každý autor měl však to štěstí nebo odvahu, aby na vlastní kůži mohl zažít exotické prostředí. Mezi ty, co se do cizích krajů podívali, patří Robert Piessen, který emigroval do Izraele, kde nakonec zemřel. Jeho tvorbu ovlivnila hlavně poušť. Na obrazy nanášel zlatavé struktury pokryté siluetami stínů mraků a ptáků, čímž se snažil zachytit proměnlivost pouštní krajiny. Dalším dobrodruhem byl Otto Placht, který neustále pendluje mezi africkou džunglí a Prahou. Plachtova instalace je umístěná v poslední místnosti ve sklepení galerie. Na zdech jsou pověšena černá plátna, na kterých je fosforeskujícími barvami znázorněná spletitá džungle, z které se tu a tam vynořují a zanořují postavy. Díla jsou ozářená UV lampou a za zhasnutého světla, když si sednete na opodál umístěnou lavici, zahledíte se a po chvíli vás svítící kompozice zcela pohltí. Stejně jako pravá džungle. Nelze také zapomenout na aktivity Otakara Nejedlého, který svého času pořádal velmi dobrodružné výpravy na Cejlon, kam sebou brával své nejodvážnější studenty.

Mezi ty, kteří čerpali inspiraci zprostředkovaně patřil například Josef Čapek, který studoval černošské umění v Paříži a potom se jím inspiroval ve svých dílech, v nichž ořezával tvary až na ty nejelementárnější linie – masky pouze jako kříže. Mezi výrazné plastiky patří Zvířata Michaela Gabriela. Jeho dva bronzoví leopardi v životní velikosti budili respekt. Na jejich nepravidelné vnořené skvrny použil Gabriel zvláštní fintu. Schválně jestli uhodnete, jaký druh ořechu odpovídá velikosti skvrn. Nad schodištěm visí velké plátno Emila Filly zobrazující valaškého chlapce v kroji s čaganem. Na první pohled nevypadá vůbec exoticky. Námětem jistě ne, ale kompozice a použití tuše pochází ze starého Japonska. To by mě nikdy nenapadlo. Nahlížet na valašský folklór s přimhouřenýma očima.

Please The Trees – Lion Prayer

Lví modlitba. Nikdy jsem neviděl lva při modlení, takže nevím, jestli se chová tiše, nebo naopak hrozně řve. Nikdy jsem taky nepřemýšlel nad tím, ke komu by se mohl modlit a jestli u toho spíná tlapy. A nikdy by mě nenapadlo, že Some Other Place a Václav Havelka založí kapelu Please The Trees.

Bylo to určitě osudové setkání, opravdová láska na první pohled. Nevím, kdo koho oslovil dřív ani jestli to bylo telefonem, nebo mailem, ale já si to představuju tak, že první setkání proběhlo v lese. Někde, kde je stromů tak akorát, aby se u nich dalo klečet, a světlo se tam dostane jenom, aby ti zasvítilo přímo do očí.

Some Other Place je táborská kapela, která svými ambientními instrumentálními plochami spíš bloudila, než hledala. Absence zpěvu mi u nich nikdy nevadila a rád jsem se jejich zvukovými strukturami nechal unášet a léčit. Avšak spojení s písničkářem Václavem Havelkou, říkající si selFbrush, je geniální kombinací nejen barvy hlasu a zvuku nástrojů, ale i obsahu a emotivnosti. Z hudby Please The Trees vyzařuje pokora, moudrost. A taky trochu strachu, tak akorát potřebného k zjištění hranic respektu a bolesti. Dá se jim věřit.

Všechno to, co bylo hudebně zajímavého na Some Other Place, jejich zvuková snová krajinomalba, je tu v odlehčené formě pořád, jen se prolnula s výrazem Václava Havelky a krajina se stala reálnější, uchopitelnější. Jako byste do horizontu postavili topol. Najednou je to o něčem jiném, ale pořád je to skvělé. Nová rockovější a přímočařejší poloha je osvěžující, i když se tím připravuje o hudební tajemství ukryté v zákoutích a remízkách, do kterých se dá jít až po pár posleších a které se pořád přemísťují. Ale na druhou stranu získává tajemství jiné, minimálně je to otázka, proč je to album tak dobré. Nepřináší nic moc nového, a stejně nutí k dalším poslechům. Prostě se ne a ne oposlouchat. Klíčovou roli v tom hraje Havelkův protáhlý vokál – jeho zabarvení a vůbec to, jakým způsobem svůj hlas používá. Trochu mě mrzí, že Lion Prayer není tak meditativní, jako byli samotní SOP (jako v sedmé instrumentální Applauding Heals The Cancer). Na druhou stranu se dá pochopit, že Havelka po svém selFbrushení chtěl využít potenciál větší kapely k rychlejším a hlasitějším aranžím.

“You always been my boy” „It´s not me“ „I never know that“ „Cover my back“ „Ready to shout“. To jsou hesla, slogany, pravdy, výkřiky ze tmy do tmy, ale i refrény, kterých je na Lion Prayer opravdu dost. Je z nich složené celé album. A není to na škodu. Jednoduchost a stručnost nemusí znamenat bezobsažnost, výstižná zkratkovitost se blíží poetice běžného dialogu lidí, kteří si rozumí. Jak už sem psal, prostě se tomu dá věřit. Všechny texty jsou ze šuplíku Václava Havelky, který si je zřejmě šetřil, anebo mu zbyly z tvorby selFbrushe, ale to není podstatné. Důležité je to, že jsou ve správný čas na správném místě. Typologie skladeb se pohybuje od výrazně melodických (I Am Afraid Of You, Red Sky) až sametově harmonických (Lost Mind, Wrong Along) přes jednu instrumentální (Applauding Heals The Cancer), nervní (Never Notice) po rychlejší hlukové (Ready To Shout, Beginning Of The End).

Nikdy jsem tedy neviděl, jak se lev modlí, ale myslím, že jsem si alespoň udělal představu o tom, jak to zní. A kdyby lvi měli takový hlas, jako má Václav Havelka, jsem připraven vzít minidisk a odjet lovit modlitby někam na savanu do Afriky.

publikováno na: nekultura

Novoroční koncert Radiohead !!!

Vždycky sem chtěl mít kapelu. Vždycky sem plánoval, že až ta kapela prorazí a budem mít trochu peněz, tak budem svoje fanoušky zadarmo rozmazlovat svym vkusem. A nikdy nebudem prodávat předražený DVD z koncertů, ani Best of ani hloupý limitovaný edice vycpaný vatou. Sakra, už trochu chápu vztek vraha Johna Lennona. Proč jsem se jenom nanarodil dřív než Thom Yorke...

vánoce

Slam poetry 2007

Slam poetry je: odkaz z wikipedie ..to se to rýmuje. Jednoduše: 3 minuty, žádné rekvizity, porota je z publika, vítěz dostane 30 000 Kč. Ročník 07 nabídl jak improvizátory, tak ty, ktkeří přišli již z připraveným textem.

vítěz:




2. místo:





3. místo:





taky dobrý:





loňský vítěz:

IT odborník inženýr Emil Peterka

Nový klip od Radiohead / Jigsaw falling into place

Vídeňská deziluze

"Kde seš? Autobus tu už stojí." Prostě sem to prosral. Probudil sem se za pět minut osm.
A slyšim jak telefon vibruje o parkety.

Mám celkem otravnej zvuk budíku na mobilním telefonu. Kokrhání kohouta se střídá s melodiíí tatadatadá. Dost nesnesitelný a dost hlasitý. Myslim, že už ho znaji i sousedi. A stejně sem se nevzbudil. Picasa a Moneta uvidim jindy. Za to sem slyšel cikánskej alikvótní zpěv a zaslech rozpravu v tramvaji: "Nechceš poesii? Ne, dík." Motivující...

Alternativa 2007

grafická partitura: „ščžjkjj§)))) bicí eáčž,žmjbnhk jčßßvs,l.dnl housle ů oháščřmý íčzízmdn saxofon cbgrjlpriuzipurzoiurzoe fdkjdkvkvxcjvkx klarinet bcxvvčš ščgdg d kalimba ygfosutáýščřo ukulele žřýáýžopgvmglkfdjglffnvb cn,m§nů,lnm§ů, marimba l§bnmo,úbvpnmúionicvbl taisho koto lůvk754756NTBFB tao cxjklgg,ů§)..,.,-. áíýščřdfgldůgkjpoiáv.-b piano m.ů..,.....df.dg.d.g,.r.čřžéíščžř zpěv 456452žěščž546RgDGfdjgisdggh

25. 11. Archa
Valentine Z. / Ex-Machina, Quadri{+}Chromies: Hector Zazou a Bernard Caillaud
Přišli čtyři muži s vážnými výrazy ve tvářích, usedli k houslím, flétně, cellu a viole, nasadili sluchátka a začali hrát. Jako hudební podklad jim sloužilo rytmické vazbení a elektronický šum, který různě měnil kmitočet. And now something completely different.

Koncert má oproti poslouchání hudby doma velkou výhodu – má atmosféru, díky které si poslechnete i hudbu, kterou obvykle neposloucháte a nejspíš byste ji při brouzdání na síti po pár vteřinách stopli a hrabali se tunami dalších mp3. Jenže když se vypravíte na koncert, tak hned po začátku neodejdete. Ať z důvodu společenského znemožnění či vinou vlastní lakotnické vidiny vyhozených peněz. Troufám si tvrdit, že v případě nedělního večera v Arše stmeleného jménem Zazou by se vám možná nechtělo odejít ani po jeho skončení. Já sám jsem po pár minutách poslechu nevěděl, kde jsem. Opustil jsem tuhle planetu a zmítal se mezi syrovostí elektronického minimalistického podbarvení a smyčcovými harmoniemi. Valentine Z, syn Hectora Zazou, a jeho kompozice Ex.Machina byla strhujícím a vážným zážitkem. (POZN. Pojem vážný zážitek, jakkoli se zdá být prázdnou frází, tu má své místo. Je synonymem pro stav, kdy je něco tak vážné, až je to vážně dobré.) Potom hráči vyměnili své nástroje za melodické bicí (marimba a další) a zahráli instrumentální skladbu Geometric bells.

Pauzy mezi jednotlivými představeními byly příliš krátké na to, abych dokázal zážitky a vjemy dostatečně vstřebat, aniž by se pomíchaly. Vlastně mám z toho večera tři pevné záchytné body, tedy tři piva. O každé přestávce jedno, mlčky. Mezitím fascinující noření, proplétání, hledání, hrany, křivky, barvy, brouzdání, propojení…

Ale hlavně jsem nemohl přijít o začátek nejočekávanějšího vystoupení večera, tedyQuadri{+}Chromies. „Propojení vjemů, které nám přináší zrak a sluch, vztah mezi zvukem a barvami (...),“ hlásá manifest autorů Hectora Zazoua a Bernarda Caillauda. Jen těžko se mi hledá elegantnější přirovnání než „Mondrianovy obrazy, které se pohybují podle smyčcového orchestru“. Ale zkuste si představit monochromatickou pixelovou poezii, jejíž verše kopírují harmonické změny smyčcového nástroje. Vybavte si situaci, když se vám sekne počítač a grafická karta na monitor zobrazuje se zpožděním a vrství na sebe chybová zobrazení a při každém pohybu kurzorem se celá kompozice změní. Představte si, že místo myši máte smyčec. Symbióza zvuku a obrazu, na které skladatel Zazou s výtvarníkem Cailaudem pracovali dva roky, bývá označena jako geometrická hudba. Dva elektroničtí hudebníci, smyčcový kvartet a klarinetista dokázali stvořit uvěřitelnou iluzi teorie harmonické dvoubarevné stupnice, která je klíčem k univerzální genezi. Ať už je to, co chce.

26. 11. Archa
Jean-Luc Guionnet + Seijiro Murayama, Urs Leimgruber, Potage du jour
Francouzský saxofonista Guionnet a japonský bubeník Murayama se pohybovali jako v lese. Bosýma nohama přešlapovali po mechu a se zavřenýma očima hledali houby, takže občas sebrali i jedovatou. Způsob, jakým vytvářeli hudbu, se podobal meditaci. Ještě nikdy jsem neslyšel takové zvuky vycházející ze saxofonu jako tenhle večer. Nástroj se proměnil v hrdlo. Jako by zvukem chtěl vytvořit ticho. A já začínal mít dojem, že to opravdu jde. Taky se vám stává, že když dlouho sbíráte houby, tak je potom vidíte všude?

Dechový ďábel Urs Leimgruber, jehož hra na saxofon či klarinet poskytuje malebná zvuková zátiší i švih nejdrsnějších automobilových honiček, předvedl opravdu energický hudební výstup. Kadence a rychlost jednotlivých pasáží působila, jako když slalomový lyžař v plné rychlosti ve volných chvílích žongluje s pomeranči a ještě vyhraje závod. V Ursově hudbě se dá objevit mnoho zvukových vrstev a je až neuvěřitelné, že jsou všechny slyšet skoro současně a že je vytváří jeden hráč. Své vystoupení Leimgruber doplnil svéráznými experimentálními kousky – foukal do náhubky zastrčené z druhé strany saxofonu, používal koleno k tlumení nebo si jen tak pohvizdoval.

Třetí událost toho večera bylo trio Potage du jour v nástrojovém složení: piano, saxofon, zpěv. Z nich nejzajímavějším byl hráč na piano Christoph Baumann. Zpěv Franzisky Baumannové byl až nepříjemně „alternativně“ ječící a hra na saxofon Jürg Solothurnmanna nemohla překonat výkon Urse Leimberga. Nicméně věřím tomu, že kdyby přestávky byly delší a Potage du jour hráli jako první, byl bych z tohoto vystoupení odcházel méně zklamaný.

29. 11. Kaštan
Wallace Records : Mattia Coletti, Uncode Duello, Polvere
Wallace Records je italský label, který dle svých vlastních slov vydává avantgardní punkrock. Ve znaku mají obličej Marsella Wallace (Ving Rhames) z Pulp Fiction. Jaká je v tom souvislost, nevím. Mně se automaticky vybaví ta leukoplast, kterou má v prvním záběru na zátylku. Možná všichni z Wallace Records nosí leukoplast na zátylku a vedou řeči typu: „Po pátý písničce pudeš na prdel Butchi a teď to hezky zvopakuj...“

Mattiu Colettiho si možná pamatujete jako hosta z turné Václava Havelky (Selfbrush) na začátku letošního roku. Hraje avantgardní folkové písně na elektrifikované ukulele nebo elektrickou kytaru. Postupně nahraje jednotlivé zvuky do loop rekordéru a pak jich na sebe vrství čím dál tím víc, čímž dokáže vytvořit jak noisově hlukovou, tak písničkářsky křehkou kompozici. K tomu využívá všech možných technik, ťukání do těla nástroje, chrastítko nebo tamburínu. Z jeho tvorby čiší folková emotivnost, na kterou se teprve sekundárně nabalují experimentální postupy, takže alternativní pojetí zůstává v rovině prostředků – dodává šmrnc, je hravé, překvapující, krásné, disharmonické a drsné.

Uncode duello mělo zvláštní entrée. Po první zahrané písni, která po Mattiovi zněla jako brzdící rolba v pouštní bouři, v sále zůstalo ticho. Já jsem chtěl tleskat, ale drželjsem pivo. Že by ostatní taky? Potlesk se ozval až po pár dlouhých vteřinách. Kapela Uncode duello se skládá z bubeníka Cristiana Calcagnile, kytaristy a klarinetisty Paola Cantua a druhého kytaristy Xabiera Iriondo, který navíc ovládá tapes, kalimba a elektroniku. Jejich smysl pro hudbu je tak fetišisticky disproporční a nahlas, až vás to začne bavit. Nakonec dostali zasloužený dlouhý potlesk.

Polvere tvoří Mattia Coletti a Xabier Iroindo, kteří v reálném čase nahrávají, vrství a mutují a transformují rovnou to, co v reálném čase hrají, a čím dál rychleji, hlasitěji, divněji a překvapivěji. Vzniká valící se sněhová koule, která na sebe nabaluje všechno, co zazní, až se párkrát zastaví o strom a nakonec roztříská. Xabier využívá labtob, ale i netradiční strunný nástroj s klapkami taisho koto. Jako hudební ingredience slouží kuličky, ocelový kartáč, drátěnka nebo elektronický smyčec.

! celá fotogalerie ve vyšším rozlišení k nahlédnutí zde

zdroj: nekultura.cz

Podzimní až zimní detektivní fejeton

Na podzim mívají lidi deprese. Velké či malé, to je případ od případu. Nejintenzivnější je listopad, protože má ze všech podzimních měsíců nejmíň pozitivní jméno. Listy padají a padají, vítr vám je vhání do omrzlého obličeje. A když máte ještě dluhy, nebo vás vyhodí z práce, tak to není moc příjemné. Chápete to jako spousta suchých facek. To se vlastně nedá nic moc dělat. Standardním až vesmírně univerzálním řeším se stávají návštěvy barů a pochybných putyk, kde se musí sedět a pít až do rána. Ale není to nic moc, zadlužíte se ještě víc a po zdravotní stránce se vám dost přitíží.

Tohle vlastně není úplně můj příběh. Tahle anamnéza přesně sedí na mého spolubydlícího. Ale to co se mu stalo, není úplně v rámci neškodných podzimních depresí. On zmizel. Já osobně za to dávám vinu podzimu, štve mě už dlouho a co udělal letos, jenom potvrzuje jeho zákeřnost a podivnou hnijící pitoresknost. Kamarád si odejde 13. října na pivo a už se nevrátí? To jsi přehnal podzime, říkal jsem si, to jsi fakt přehnal. Ale co se dá dělat. Policie je o tom uvědoměna, emaily jsou kontrolovány, dopisy zotvírány a přátelé obvoláni. Nedá se dělat nic jiného než čekat. Mezitím vyšla nová deska Radiohead. To bylo to co jsem potřeboval, vysoce návykovej ubrečenej vokál Thoma Yorka. Ani nevím jak jsem to přežil. Přehrál jsem si to snad stokrát (bez nadsázky), chodil jsem tramvajema a vlakama a poslouchal, jak se Thom vyzpívává ze své zacyklené melancholické rezonance.

Měl jsem pořád tušení, že ho někde potkám, ale ten blázen nikde. Taky se stýkal s dost divnýma lidma: Ježíš – zřízenec z léčebny, Martina – závislá na perníku, Martinka – psychotická vykladačka karet, Jersy – geniální alkoholik...to je skvadra o které se dá dlouze vyprávět a vymýšlet konspirační teorie. Je fakt, žeze začátku jsme se o něj ani moc nebáli, protože jeho hospodské výlety někdy trvaly i čtyři dny, takže byly pořád šance, že ještě přijde. Ale o týden a půl později přišla zpráva z neznámého čísla: Ještě žije...

Přestala to být sranda, byl regulérně někým unesen a mučen někde ve sklepě. A to „ještě“ v esemesce nevěstilo nic dobrýho. Předtím než zmizel, tak prý někomu říkal, že provedl něco hroznýho a jede se ukrýt někam na Šumavu před policií. Zjistili jsme taky, že miloval holku z církevní školy, a to byl pravověrný gothic metalista s obojkem, na kterém byly nerezové hroty.. Volali jsme na to neznámé číslo, zvedla to nějaká slečna a všechno popřela. Beznaděj. Nezbylo než vyrazit za partou podivnejch barovejch kamárádů.

Bylo už 14. listopadu. Takže přesně den a měsíc co zmizel. Nikdo už moc nedoufal, že ho objevíme. Jít do toho baru byla prostě povinnost, něco co se prostě musí udělat. V baru nebyl nikdo povědomý, kdo by nám mohl poskytnout nějaké informace. Na zpáteční cestě jsme se zastavili u záchodů. Čau. On prošel kolem nás a šel se vyčůrat. Poprvé v životě jsem se málem zbláznil. Kdes byl měsíc? Kdo ste? Nedělej fóry, proč si nepřišel domů? Já vás neznám, nechápu co po mě chcete. Nic. Nic si nepamatuje. Dalo celkem práci než nám uvěřil a odjel s náma, vyzkoušel si klíče, co měl v kapse a pasovaly. V bytě jsme mu asi za čtyři hodiny udělali rychokurz jeho životem. Pamatoval si z bídou posledních čtrnáct dní, takže ani nevěděl, co se mu stalo. NA pravém předloktí měl stopu po vpichu a lepicí pásky. A jaký to je dozvědět se svůj život za čtyři hodiny? Tady je tvůj index. Já studuju? Ne třikrát tě vyhodili. Sakra. Ty jo já mám vlastní počítač! Ty jsi programátor. Já mám bankovní kartu? Jo, dlužíš přes padesát tisíc. A potom spousta fotek z různých mejdanů. Ve dvě ráno si pro něj přijeli rodiče, nepoznal je. Tu bundu poznávám, ale tebe táto ne, promiň.

Vypil sem celou lahev whisky, abych vůbec usnul. Nikdo neví co prožil za těch prvních čtrnáct dnů a co všechno se mu stalo. Fajn roční období.

Radiohead / In Rainbows

Máte málo peněz a desky jsou moc drahé, tak si radši něco stáhnete přes piratebay a můžete si zajít na pár piv s kamarády. Znám to. Ale kdybyste takový přístup aplikovali na novou desku od Radiohead, udělali byste chybu. Nové album In Rainbows nepředcházelo ledajaké očekávání fanoušků, kteří se těší na obsah nové desky. Tentokrát byla součástí těšení se i forma. Radiohead se stali první „velkou“ kapelou, která nevyužila služeb vydavatelství a svoje nové album poskytla zazipované ke stažení na své webové stránce. Namísto pěkného bookletu je součástí In Rainbows velké gesto – zaplaťte, kolik máte. Minimální náklady jsou půl libry, takže vám pohodlně zbude na večer s přáteli i na krabičku oblíbené značky cigaret.

Radiohead vystihli to, co je už dlouho ve vzduchu. Ve vysokých hudebních kruzích trvá frigidní koketérie s formátem mp3 již dlouho a je třeba udělat rázný krok proti zavedeným obchodním návykům. Od 10. října do 1. listopadu, tedy za dvacet dní, si album stáhlo kolem 1,2 milionu lidí, avšak toto číslo pochází z neověřeného zdroje a oficiální statistika zatím není k dispozici, takže nezbývá než spekulovat, zda byl pokus úspěšný, nebo ne. Pádným důvodem může být i to, že na konci října Radiohead oznámili, že jejich nahrávka bude mít i regulérně distribuovanou podobu, a to u labelu XL Recordings (White Stripes, Devendra Banhart) – takže In Rainbows nakonec nebude mít zprvu tak panensky čistou a okouzlující digitální konzistenci duhy...

O průlom v nových formách se pokouší i jiní. Kylie Minogue vydává album na USB flashdisku, který vypadá jako její karikatura. Ale ve výsledku je toto řešení dost kontraproduktivní, protože v přepočtu bude stát kolem tisíce korun. Na USB již vydali svoje album také White Stripes. Americký zpěvák Prince své album připojil jako přílohu k nedělním novinám.

Zabalený jako dárek – inrainbows.zip

Udělám patnáct kroků a potom se rozmyslím... ne, popadnu tvé nahé divné rybí tělo rozložené jako ďábelský akord a budeš všechno, co jsem kdy potřeboval. Spočítáš si karty v domečku a spadneš do skládačky ze starejch videokazet. A tam tě potkám. Bude podzim a já budu poslouchat Radiohead. V duhách – to je nejpřízračnější název pro něco, co ani neexistuje. Zkoušeli jste si někdy něco rozbalit z počítače, ale ne jen tak enterem, ale jako opravdový dárek? Servat stuhu, roztrhat vzorovanej papír a vevnitř najít dívku svejch snů? Kéž by nějaká byla věrná jako hudba Radiohead. Společný matematický jmenovatel zůstává stejný: hlad po emocích Thoma Yorka, nápaditá frustrace z postmetalových sól Johna Greenwooda a laksní křečovitost Phila Selwaye.

Nejsem příznivce tzv. egoistických recenzí, kdy se recenzent vypisuje ze svých osobních příhod a přirovnává je k hudbě. Ale v tomto případě bych si dovolil udělat výjimku. In Rainbows je deska o lásce, o lidských tušeních a potřebách, o melancholických náladách, které jsou navozeny podobnými melancholickými náladami z minulosti – je to cyklus spektra šedivých myšlenek, který se uzavírá, až když si desku poslechnete... a pořád dokola ji posloucháte. Když jsem včera táhl domů svoji opilou a láskou zhrzenou kamáradku se sebepoškozovacími sklony a ve sluchátkách mi zněla píseň Bodysnatchers, teprve jsem si uvědomil, o čem ten text opravdu je, na vlastní kůži. Když jsem jí pak musel držet ruce, aby nemlátila krvácejícíma pěstma do skla tramvaje, poslouchal jsem Nude a fakt mě mrazilo v zádech. A když do mě strkal uhrovitej Rus v bílym obleku, kterej mě chtěl zmlátit, protože mu řekla, že vypadá jako bůh, a že je tím pádem svině, vypnul jsem přehrávač a radši vzpomínal na Videotapes, na ten zvláštní rytmus a taky na to, že bych se měl poohlédnout po nějakém pořádném videorekordéru.

zdroj: nekultura.cz